Když rodina rozděluje: Příběh jedné tchyně

„Tohle už dál nejde, mami!“ křičel na mě Petr v kuchyni, zatímco Jana stála za ním, ruce pevně sevřené v pěst. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždyť jsem jen chtěla pro svého syna to nejlepší. Ale co když jsem to byla já, kdo všechno zničil?

Petr byl vždycky můj miláček. Po smrti manžela jsme zůstali sami dva a já se snažila být mu oporou i mámou na plný úvazek. Když mi jednou oznámil, že má vážnou známost a že ji přivede na nedělní oběd, byla jsem nervózní. „Mami, to je Jana,“ představil mi ji tehdy. Usmála se na mě, ale v jejích očích jsem viděla nejistotu. „Dobrý den, paní Novotná,“ řekla tiše.

Od začátku mi na ní něco nesedělo. Byla jiná než naše rodina – tichá, uzavřená, moc se nesmála a na všechno odpovídala stručně. Moje sestra Eva si mě vzala stranou: „Aleno, ta holka není pro Petra. Je moc zvláštní.“ A já jí dala za pravdu. Celá rodina byla proti Janě, ale já byla nejhlasitější.

Začala jsem si všímat každého jejího přešlapu. Když zapomněla přinést koláč na rodinnou oslavu, když si nevěděla rady s našimi tradicemi, když se nechtěla zapojit do společných aktivit. „Vidíš to? Ani neumí upéct bábovku!“ šeptala jsem Petrovi. On se mě snažil bránit: „Mami, dej jí čas.“ Ale já nechtěla čekat.

Jednou jsem slyšela, jak se Jana v koupelně tiše rozplakala. Místo abych ji utěšila, jen jsem protočila oči a řekla si, že je slabá. „Petr potřebuje silnou ženu,“ opakovala jsem si pořád dokola.

Čím víc jsem tlačila na pilu, tím víc se Petr vzdaloval. Přestával chodit na rodinné obědy, začal se vymlouvat na práci a nakonec mi oznámil, že s Janou čekají dítě. „To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem tehdy. „S ní? Vždyť ani nevíš, jestli to zvládne!“

Petr se na mě podíval s takovým zklamáním v očích, jaké jsem u něj nikdy neviděla. „Mami, proč mi to děláš? Proč nemůžeš být šťastná za mě?“ Já místo odpovědi jen mlčela.

Když se jim narodila malá Anička, doufala jsem, že mě pozvou do porodnice. Místo toho mi přišla jen strohá SMS: „Narodila se nám Anička. Jsme v pořádku.“ Ani fotku mi neposlali. Byla jsem uražená a smutná zároveň.

Začala jsem Janě volat a nabízet pomoc s malou. Vždycky mi slušně poděkovala a odmítla. „Máme všechno pod kontrolou,“ říkala. Ale já věděla své – určitě to nezvládá a Petr je nešťastný.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, prosím tě, nech nás chvíli být. Potřebujeme klid.“ To už bylo moc. Rozplakala jsem se a volala sestře Evě: „Oni mě úplně odřízli! A to všechno kvůli té Janě!“

Eva mě utěšovala: „To přejde, uvidíš.“ Jenže nepřešlo. Místo toho začaly chodit Vánoce bez Petra a Aničky, narozeniny bez gratulací a ticho místo dřívějšího smíchu v domě.

Začala jsem si uvědomovat, že možná chyba není jen v Janě. Možná jsem byla příliš tvrdá, příliš kritická a málo chápavá. Ale copak je špatné chtít pro své dítě to nejlepší? Copak je špatné mít strach, že mu někdo ublíží?

Jednoho dne jsem potkala Janu s kočárkem v parku. Zastavila jsem ji: „Jano… můžu vidět Aničku?“ Podívala se na mě dlouze a pak přikývla. Malá spala a já měla slzy v očích. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem. Jana mlčela.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky Petra z dětství. Tolik bych chtěla vrátit čas a být jiná – laskavější, otevřenější. Ale jde to vůbec?

Možná jsem opravdu všechno pokazila já sama. Možná kdybych Janu přijala hned od začátku, měla bych dnes kolem sebe rodinu a smích místo samoty.

Co myslíte vy? Je možné napravit vztahy v rodině i po tolika chybách? Nebo už je pozdě?