Babička, která nikdy neřekla jeho jméno

„Jestli budu chtít, tak ho vyhodím a už nikdy ho sem nepustím!“ Babiččin hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála u sporáku, ruce v bok, a já cítila, jak se mi v hrudi svírá srdce. Petr stál vedle mě, tiše, s očima sklopenýma k zemi. Už zase. Už zase ta samá scéna.

„Babi, prosím tě, vždyť Petr ti nic neudělal,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas mi přeskakoval. „Je to můj snoubenec. Budeme se brát. Proč mu nemůžeš říkat jménem?“

Babička si odfrkla a zamíchala polévku. „Ten tvůj…“ ani tentokrát to jméno nevyslovila. „Já ho tady nechci. A jestli si myslíš, že mě přemluvíš, tak to se pleteš.“

Petr mi stiskl ruku pod stolem. Cítila jsem jeho nervozitu i smutek. Věděla jsem, že by nejradši odešel, ale kvůli mně zůstával. Vždycky zůstával. A já jsem mu za to byla vděčná i provinilá zároveň.

Moje babička Marie byla vždycky hlavou rodiny. Po smrti dědy převzala veškerou autoritu a její slovo bylo zákonem. Všichni jsme ji respektovali – někdy ze strachu, někdy z úcty. Ale od té doby, co jsem začala chodit s Petrem, jako by mezi námi vyrostla zeď.

Petr je obyčejný kluk z Ostravy. Pracuje jako elektrikář, je milý, pozorný a nikdy by mi neublížil. Ale babička měla jinou představu o tom, koho bych si měla vzít. „Aspoň právníka nebo doktora,“ říkávala mi už od dětství. „Nebo někoho z dobré rodiny.“

Jednou jsem se jí zeptala přímo: „Co ti na Petrovi vadí?“

Zamračila se a odpověděla: „Všechno. Je moc tichý. Nevím, co si myslí. A hlavně – není jeden z nás.“

„Co to znamená?“ ptala jsem se zoufale.

„To poznáš časem,“ odsekla a tím rozhovor skončil.

Každé rodinné setkání bylo pro mě utrpením. Babička připravila oběd, všichni seděli u stolu a ona vždycky mluvila o Petrovi jako o „tom tvém“. Nikdy neřekla jeho jméno. Nikdy se ho nezeptala na práci, na rodinu, na plány do budoucna. Když jsme oznámili zásnuby, babička jen pokrčila rameny a řekla: „To je tvoje věc.“

Maminka se mě snažila uklidnit: „Víš, jaká je babička. Ona to časem přejde.“ Ale roky plynuly a nic se nezměnilo.

Jednou večer jsme s Petrem seděli v autě před mým domem. Mlčeli jsme dlouho, až Petr promluvil: „Kláro, já už nevím, co mám dělat. Snažím se být milý, pomáhám jí s nákupem, opravil jsem jí zásuvky… Ale ona mě pořád odmítá.“

Položila jsem mu ruku na rameno: „Já vím. Je to těžké i pro mě.“

„Myslíš, že to někdy skončí?“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Po obědě jsem babičku zastavila v kuchyni.

„Babičko, proč ho nemáš ráda? Vždyť je to člověk jako každý jiný.“

Zastavila se a podívala se na mě tvrdým pohledem: „Protože tě jednou opustí. Všichni chlapi jsou stejní. Tvůj otec taky odešel a nechal tvou matku samotnou. Já tě chci chránit.“

Poprvé jsem pochopila, odkud pramení její tvrdost. Ale zároveň jsem cítila vztek: „Ale já nejsem máma! A Petr není táta! Proč nás trestáš za chyby někoho jiného?“

Babička mlčela a pak jen tiše řekla: „Možná máš pravdu… Ale já už jiná nebudu.“

Od té doby jsem věděla, že boj s babičkou nikdy úplně nevyhraju. Ale také jsem pochopila, že její odmítání není nenávist k Petrovi – je to strach o mě.

Svatba byla malá, babička přišla jen na obřad a odešla hned po gratulaci. Petr byl smutný, ale držel mě za ruku celou dobu.

Dnes žijeme s Petrem v malém bytě na kraji Prahy. Babičku navštěvuji sama – Petr už sám nechce chodit a já ho chápu.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší chránit svůj klid a nechat minulost být?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za lásku i proti vlastní rodině?