Od nepochopení k objetí: Jak jsem našla cestu ke své tchyni

„Tohle už dál nevydržím, mami!“ vykřikla jsem do telefonu, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama a slzy mi stékaly po tvářích. „Květa mě zase obvinila, že neumím vychovávat děti a že Honza je kvůli mně pořád tak unavený!“ Moje máma na druhém konci linky mlčela, jen tiše vzdychla. Bylo to už potřetí tento týden, co jsem jí volala kvůli své tchyni.

Květa, Honzova matka, byla žena, která měla na všechno názor a nikdy se nebála ho říct nahlas. Když jsme se s Honzou před pěti lety vzali, doufala jsem, že si s jeho mámou najdeme cestu. Ale místo toho jsem se stala terčem jejích neustálých poznámek – o tom, jak vařím, jak uklízím, jak vychovávám naše dvě děti, Adélku a Matěje. Každá návštěva u ní v paneláku na Jižním Městě byla pro mě zkouškou nervů.

Jednoho deštivého listopadového večera mi Honza oznámil: „Máma si zlomila nohu. Potřebuje pomoct. Nemůže sama ani na nákup.“ V tu chvíli jsem cítila směs lítosti a vzteku. Proč zrovna já? Proč nemůže pomoct jeho sestra Lucie? Ale Lucie žila v Brně a Honza měl v práci uzávěrku. Takže to zbylo na mně.

Poprvé jsem šla ke Květě sama, bez dětí i bez Honzy. Otevřela mi dveře s berlemi pod paží a pohledem, který říkal: „Tak ukaž, co umíš.“ Byt voněl po starém prádle a levné kávě. „Dáš si něco?“ zeptala se stroze. Zavrtěla jsem hlavou a začala uklízet kuchyň. Mlčky mě pozorovala. Každý můj pohyb jako by byl pod drobnohledem.

„Tohle se takhle nedělá,“ ozvala se najednou, když jsem myla nádobí. „Musíš nejdřív opláchnout, jinak tam zůstane mastnota.“ Zatnula jsem zuby a pokračovala dál. V hlavě mi běžely všechny ty hádky, které jsme spolu kdy měly.

Další dny se nesly ve stejném duchu. Nakupovala jsem jí, vařila polévky podle jejích přesných instrukcí („Nezapomeň na majoránku, jinak to není bramboračka!“), prala jí prádlo a poslouchala její stížnosti na všechno možné – od počasí po politiku. Jednou večer jsem doma vybuchla: „Já už tam prostě nepůjdu! Ona mě nenávidí!“ Honza jen pokrčil rameny: „Je to těžké pro všechny.“

Jednoho dne jsem přišla ke Květě dřív než obvykle. Seděla u stolu, tvář bledou a ruce třásly. „Co se děje?“ zeptala jsem se poplašeně. „Nic… jen mi není dobře,“ zamumlala. Všimla jsem si, že má horečku. Zavolala jsem sanitku.

V nemocnici jí zjistili zápal plic. Zůstala tam dva týdny. Každý den jsem za ní chodila – nosila jí čisté prádlo, ovoce, četla jí zprávy od vnoučat. Poprvé jsme spolu mluvily o něčem jiném než o domácnosti. Vyprávěla mi o svém dětství v Pardubicích, o tom, jak těžké bylo vychovávat Honzu sama po smrti jeho otce.

Jednou večer mi řekla: „Víš, já vím, že nejsem jednoduchá. Ale mám strach… že už mě nikdo nepotřebuje.“ V tu chvíli jsem poprvé viděla její zranitelnost. Už to nebyla ta přísná tchyně, ale osamělá žena, která se bojí stáří.

Po návratu z nemocnice byla Květa slabá a potřebovala ještě víc pomoci. Tentokrát už ale nebyla tak kritická. Když jsem jí přinesla polévku, usmála se: „Dneska je výborná.“ Pomalu jsme si začaly povídat i o běžných věcech – o dětech, o Honzovi, o tom, co nás baví.

Jednoho dne přišla Lucie z Brna na návštěvu. Seděly jsme všechny tři u stolu a Lucie najednou řekla: „Nikdy bych nevěřila, že vy dvě spolu vydržíte v jednom bytě.“ Květa se na mě podívala a řekla: „Ani já ne… ale jsem ráda, že tě mám.“

Na jaře jsme společně oslavily Květiny narozeniny. Poprvé jsme se smály všechny dohromady – já, Květa i Lucie. Děti běhaly po zahradě a Honza griloval klobásy. Cítila jsem vděčnost za to, že jsme si k sobě našly cestu.

Někdy si říkám – kolik vztahů by se mohlo změnit k lepšímu, kdybychom si navzájem dali šanci? A kolik bolesti bychom si mohli ušetřit, kdybychom dokázali vidět za slova i činy toho druhého? Co myslíte vy?