Když všechno prasklo: Můj život mezi dvěma ohni

„Jano, už zase volala tvoje matka! Co po tobě pořád chce?“ křičel na mě Petr, sotva jsem vešla do bytu s taškami plnými nákupu. Položila jsem je na kuchyňskou linku a snažila se zhluboka nadechnout, ale v hrudi mi bušilo srdce jako splašené. „Chtěla jen vědět, jak se mají děti,“ odpověděla jsem tiše, ale Petr už mával rukama a jeho hlas sílil. „To je pořád dokola! Každý den! Proč jí prostě neřekneš, ať se stará o sebe?“

V tu chvíli vběhla do kuchyně Anička, naše osmiletá dcera, s uplakanýma očima. „Mami, Tomáš mi vzal pastelky!“ Tomáš, o tři roky starší, stál za ní s trucovitým výrazem. „Lže! Jsou moje!“

Zavřela jsem oči a na okamžik si představila ticho. Jenže ticho v našem bytě už dávno neexistovalo. Každý den byl bojem – mezi mnou a Petrem, mezi dětmi, mezi mnou a mými rodiči. A hlavně – bojem sama se sebou.

Petr byl vždycky tvrdohlavý. Když jsme se brali, líbilo se mi na něm, že má jasné názory a umí se postavit za to, co považuje za správné. Jenže po letech se z jeho rozhodnosti stala neústupnost. A když přišly první finanční problémy – Petr přišel o práci v továrně a já dělala prodavačku v Albertu – začal být nervózní, podrážděný a často i zlý.

Moji rodiče bydleli jen o dvě ulice dál. Máma byla vždycky ta, co všechno věděla nejlíp. „Janičko, musíš si stát za svým! Nenech si od něj všechno líbit!“ říkávala mi do telefonu skoro každý večer. Táta byl tišší, ale když už něco řekl, bylo to jako rána kladivem: „Petr tě nikdy nebude respektovat, dokud mu to nedáš jasně najevo.“

A já? Já jsem byla mezi nimi. Mezi Petrovou hrdostí a maminčinou radou. Mezi dětmi, které potřebovaly klidný domov, a realitou, která byla všechno jen ne klidná.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a dívala se na spící děti. Petr byl v hospodě – prý na jedno pivo s kamarády. Věděla jsem, že přijde až po půlnoci a bude zase mrzutý. V ruce jsem držela mobil a přemýšlela, jestli mám zavolat mámě nebo nechat všechno být. Najednou mi přišla zpráva: „Jano, přijď zítra na oběd. Musíme si promluvit.“

Druhý den jsem seděla u rodičů v kuchyni. Máma přede mě postavila talíř s gulášem a začala: „Janičko, takhle to dál nejde. Podívej se na sebe! Jsi vyčerpaná, smutná… Děti tě potřebují veselou.“ Táta jen mlčky přikyvoval.

„A co mám dělat?“ vyhrkla jsem zoufale. „Odejít? Vzít děti a začít znova? Kde? Za co?“

Máma mě pohladila po ruce: „My ti pomůžeme. Můžeš být chvíli u nás.“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek. Co když se Petr změní? Co když děti budou trpět bez táty? Co když selžu?

Když jsem se vrátila domů, Petr už byl doma. Seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. „Promiň,“ řekl najednou tiše. „Já vím, že to není jednoduchý… Ale já prostě nevím, co mám dělat.“

Sedla jsem si naproti němu a poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvili. O strachu z budoucnosti, o penězích, o dětech… O tom, jak jsme se od sebe vzdálili.

Ale další dny ukázaly, že jedno upřímné povídání nestačí. Petr se snažil pár dní být milejší, ale pak přišla další hádka – tentokrát kvůli účtům za elektřinu. Děti byly čím dál nervóznější, Anička začala koktat a Tomáš měl problémy ve škole.

Jednoho rána jsem stála před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. Kruhy pod očima, unavená tvář… Kde je ta Jana, která kdysi věřila v lásku?

Ten den jsem sbalila pár věcí pro děti i pro sebe a šla k rodičům. Petr byl v práci. Nezanechala jsem žádný dramatický dopis – jen krátkou zprávu: „Potřebuju čas přemýšlet.“

U rodičů bylo všechno jiné – klidnější, ale i zvláštně prázdné. Děti plakaly po tátovi, já po nocích brečela do polštáře. Máma mě objímala a říkala: „Udělala jsi správně.“ Ale já si tím nebyla jistá.

Petr mi psal zprávy – nejdřív naštvané („Jak jsi mohla?“), pak prosebné („Vraťte se domů…“). Nakonec přišel osobně. Stál ve dveřích rodičovského bytu s květinou v ruce a slzami v očích.

„Jano… Já tě nechci ztratit. Udělám cokoliv.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu cítila naději i strach zároveň.

Dnes je to rok od té chvíle. S Petrem jsme začali chodit na rodinnou terapii. Není to jednoduché – někdy mám chuť všechno vzdát. Ale děti jsou šťastnější a já mám pocit, že konečně dýchám.

Někdy si ale stále kladu otázku: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla odejít hned napoprvé? Co byste udělali vy na mém místě?