Stíny první lásky: Návrat na sraz po letech
„Martino, to jsi opravdu ty?“ ozvalo se za mými zády, když jsem právě přemýšlela, jestli si mám ještě jeden chlebíček, nebo už by to bylo trapné. Ten hlas mě zasáhl jako blesk. Otočila jsem se a spatřila ho – Petra. Vlasy měl úplně šedivé, ale jeho oči byly pořád stejné. Modré, hluboké, plné něčeho, co jsem kdysi znala nazpaměť. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že to musí slyšet celý sál.
„Petře…“ vydechla jsem a v hlavě mi proběhly všechny ty roky, kdy jsme se neviděli. Vzpomněla jsem si na naše první rande u řeky Sázavy, na jeho smích, na ten den, kdy mi slíbil, že mě nikdy neopustí. A pak na ten večer, kdy prostě zmizel. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Jen ticho a prázdnota.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se tiše a já jen přikývla. Vedl mě do rohu sálu, kde nebylo tolik lidí. Cestou jsem cítila pohledy bývalých spolužáků – někteří nás poznali, jiní jen hádali, proč se dva lidé po tolika letech tváří tak rozpačitě.
„Martino, vím, že jsem ti ublížil,“ začal a já ucítila v očích slzy. „Ale musel jsem odejít. Táta tehdy těžce onemocněl a máma to sama nezvládala. Všechno se mi zhroutilo pod rukama.“
„A proč jsi mi to neřekl?“ vyhrkla jsem. „Čekala jsem na tebe týdny! Myslela jsem, že jsem udělala něco špatně…“
Petr sklopil oči. „Byl jsem zbabělec. Nedokázal jsem ti čelit. A pak už bylo pozdě.“
V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsem seděla u okna v našem paneláku na Jižním Městě a čekala na jeho zprávu. Moje máma mi říkala: „Martino, život jde dál.“ Ale já tehdy nemohla. První láska bolí nejvíc.
„Víš, že jsem se kvůli tobě dlouho nemohla zamilovat?“ řekla jsem tiše. „Všichni byli jen náhražky.“
Petr se pousmál smutně. „Já taky nikoho nenašel. Staral jsem se o rodiče… Táta umřel před pěti lety.“
Chvíli jsme mlčeli. Hudba v sále hrála nějakou starou písničku od Olympicu a já si uvědomila, jak moc jsme zestárli. Ale zároveň jak moc některé věci zůstávají stejné.
„A co ty? Máš rodinu?“ zeptal se Petr.
„Mám dceru,“ odpověděla jsem. „Ale s jejím otcem jsme se rozešli už dávno. Bylo to složité…“
Petr přikývl a já cítila, že mezi námi visí ještě něco nevyřčeného. Něco, co potřebuje ven.
„Víš…“ začal opatrně, „já jsem tě nikdy nepřestal milovat.“
Ta slova mě zasáhla jako rána do břicha. Najednou jsem měla pocit, že se dusím.
„Petře… proč mi to říkáš teď?“ zašeptala jsem.
„Protože už nechci nic skrývat,“ odpověděl pevně. „Celý život jsem litoval jen jedné věci – že jsem ti nedal šanci pochopit pravdu.“
V tu chvíli ke mně přišla moje stará kamarádka Jana a s úsměvem nás vyrušila: „Tak co vy dva? Pořád spolu řešíte světový mír?“
Usmála jsem se křečovitě a Jana odešla zpátky ke stolu s vínem.
Petr mě vzal za ruku – poprvé po tolika letech – a já cítila, jak mnou projela vlna vzpomínek i bolesti.
„Martino, nechci tě znovu ztratit,“ řekl tiše.
Zavřela jsem oči a snažila se v sobě najít odpověď. Tolik let samoty, tolik let otázek… A teď tu stojí on a nabízí mi něco, co už dávno pohřbila pod nánosem každodenních starostí: naději.
„Nevím, jestli to ještě dokážu,“ přiznala jsem upřímně. „Ale možná bychom mohli začít znovu… pomalu.“
Petr se usmál a v očích měl slzy.
Zbytek večera jsme strávili povídáním o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jak moc se svět změnil od dob našeho mládí na gymnáziu v Nuslích. Když jsme se loučili před sálem kulturního domu, Petr mě objal tak pevně, až mi z toho bylo do breku.
Doma jsem seděla u okna a dívala se na noční Prahu. V hlavě mi vířily otázky: Může člověk opravdu odpustit minulost? Dá se navázat tam, kde něco skončilo před dvaceti lety? Nebo je lepší nechat vzpomínky spát?
Možná je čas zjistit, jestli první láska opravdu nikdy neumírá… Co byste udělali vy na mém místě?