Nikola, neuspěchej svatbu: Jak jsem se zachránila před bezohlednou rodinou snoubence

„Nikolo, proč jsi ještě neudělala kávu? Oskar má rád kávu hned po snídani!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila talíř s tvarohovými lívanci na stůl. Lekla jsem se. Byla to paní Novotná, Oskarova matka, která u nás poslední týdny trávila víc času než doma. V tu chvíli jsem si vzpomněla na babiččina slova: „Nikolo, nežeň se do svatby. Štěstí ti neuteče.“ Ale já je tehdy brala na lehkou váhu.

Oskar se protáhl, usmál se na mě a políbil mě na tvář. „Díky, lásko, voní to skvěle.“ Jeho matka ale jen protočila oči a začala kritizovat: „Ty lívance jsou moc tlusté. Moje jsou vždycky tenké a nadýchané.“ Snažila jsem se nevšímat si jejího tónu, ale v hrudi mě píchlo. Oskar mlčel. Vždycky mlčel, když šlo o jeho matku.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a maily, ale v hlavě mi pořád zněl její hlas. Po obědě mi volala mamka: „Nikolo, jak to jde s přípravami na svatbu?“ Snažila jsem se znít vesele: „Dobře, mami. Jen je toho hodně.“ Nechtěla jsem ji zatěžovat svými starostmi.

Večer jsme měli večeři u Novotných. Jejich byt byl plný starých fotek a těžkého nábytku. Oskarův otec byl tichý, ale jeho matka měla vždy připomínky ke všemu – od mého oblečení po způsob, jakým držím příbor. „Nikolo, až budeš naše, budeš muset dělat věci jinak,“ řekla mi jednou mezi sousty. Oskar se jen usmál a řekl: „Maminka to myslí dobře.“

Začala jsem si všímat dalších věcí. Oskar chtěl, abych trávila víkendy s jeho rodinou. Když jsem navrhla výlet s kamarádkami, urazil se. „Moje rodina je důležitější,“ řekl mi jednou ostře. Cítila jsem se jako v pasti.

Jednoho večera jsme seděli s Oskarem u televize. Z ničeho nic řekl: „Maminka by chtěla, abys po svatbě přestala pracovat a starala se o domácnost.“ Zmrazilo mě to. „A co chci já?“ zeptala jsem se tiše. Pokrčil rameny: „To je přece normální.“

Začaly hádky. Oskar byl čím dál podrážděnější, když jsem nesouhlasila s jeho matkou. Jednou večer přišla paní Novotná bez ohlášení k nám domů a začala mi přerovnávat skříně. „Takhle to má být,“ prohlásila spokojeně. Oskar jí poděkoval.

Začala jsem být unavená. Přestala jsem spát, zhubla jsem a v práci dělala chyby. Moje kamarádka Petra si toho všimla: „Nikolo, jsi v pořádku? Jsi bledá jako stěna.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni.

Jednoho rána jsem seděla v kuchyni a dívala se na prázdný talíř po Oskarovi. V hlavě mi znovu zněl hlas babičky: „Štěstí ti neuteče.“ Najednou mi došlo, že žiju život někoho jiného.

Ten den jsem šla za Oskarem a řekla mu: „Oskare, potřebuju čas. Nejsem si jistá, jestli tohle chci.“ Rozčílil se: „To kvůli mojí mámě? To přece přejde!“ Ale já už věděla své.

Odešla jsem k mamce na pár dní. Plakala jsem do polštáře a přemýšlela, kde se stala chyba. Mamka mě objala: „Nikolo, jsi silná holka. Udělej to, co cítíš.“

Oskar mi psal dlouhé zprávy a jeho matka mi volala s výčitkami: „Zklamala jsi nás! Taková nevěsta k nám nepatří.“ Bylo to kruté, ale cítila jsem úlevu.

Po týdnu jsem Oskarovi zavolala: „Promiň, ale nemůžu si tě vzít. Nejsem připravená žít podle pravidel tvé rodiny.“ Byl zničený, ale já věděla, že dělám správnou věc.

Dnes už vím, že babička měla pravdu. Štěstí opravdu neuteče – jen ho nesmíme hledat tam, kde nás chtějí zlomit.

Někdy si říkám: Proč jsme tak často ochotní obětovat sami sebe pro cizí očekávání? A kolik žen kolem nás žije život někoho jiného jen proto, že se bojí říct dost?