Po deseti letech se ozval biologický otec mého syna. Co teď?

„Mami, kdo je ten pán?“ Matějův hlas mě vytrhl z myšlenek. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem četla zprávu na mobilu. Byla od Tomáše. Po deseti letech ticha. Po deseti letech, kdy jsem byla přesvědčená, že už ho nikdy neuvidím.

„To je… kamarád z dávných časů,“ zalhala jsem, protože jsem nevěděla, jak jinak odpovědět. Matěj si mě chvíli prohlížel, pak pokrčil rameny a odběhl zpátky ke stavebnici. Já zůstala stát a v hlavě mi vířily vzpomínky.

Bylo mi dvacet tři, když jsem Tomáše poznala. Byl to ten typ kluka, co vás okouzlí úsměvem a rozesměje i v nejhorším dni. Všechno bylo rychlé – láska, společné bydlení, těhotenství. Když jsem mu oznámila, že čekáme dítě, byl nejdřív nadšený. Podepsal rodný list v porodnici, držel mě za ruku a sliboval, že budeme rodina. Jenže týden po porodu zmizel. Bez vysvětlení. Bez rozloučení.

Zůstala jsem sama s novorozeným synem v malém bytě na Žižkově. Moje máma mi pomáhala, jak mohla, ale byla jsem na všechno sama. První měsíce byly peklo – noci bez spánku, peníze docházely a já měla pocit, že selhávám na všech frontách. Když Matěj poprvé řekl „máma“, rozbrečela jsem se štěstím i úlevou. Byli jsme jen my dva a já si slíbila, že už nikdy nedovolím nikomu nám ublížit.

Roky plynuly. Tomáš byl pro mě uzavřená kapitola. Nikdy neposlal ani korunu alimentů, nikdy se nezeptal, jak se Matěj má. Když se mě lidé ptali na otce mého syna, říkala jsem, že jsme sami a že nám to tak vyhovuje. A opravdu – vyhovovalo. Matěj byl šťastné dítě, měl kamarády, chodil do skauta a já si našla práci v knihovně.

A teď… zpráva od Tomáše: „Ahoj Lucie, vím, že je to nečekané, ale chtěl bych se s tebou i s Matějem setkat. Moc toho lituju.“

Seděla jsem u stolu a zírala na ta slova. V hlavě mi běžely všechny ty roky bolesti a zloby. Proč až teď? Proč po tolika letech? Co chce? A hlavně – co mám říct Matějovi?

Večer jsem volala mámě. „Mami, Tomáš se ozval,“ řekla jsem tiše do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Pak jen: „A co chce?“

„Prý se s námi chce setkat.“

„Lucie… promiň, ale já bych mu nevěřila ani nos mezi očima. Nechci tě vidět zase zničenou.“

„Já vím… Ale co když to Matěj potřebuje? Co když by mu to pomohlo?“

„A co když mu to ublíží ještě víc?“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím, co je správné. Měla bych Tomášovi odpustit? Měla bych mu dovolit vstoupit do života našeho syna? Nebo ho mám chránit před dalším zklamáním?

Druhý den ráno jsem šla s Matějem do školy. Držel mě za ruku a povídal si o tom, jak bude mít referát o Karlu IV. Dívala jsem se na něj a přemýšlela – má právo znát svého otce? Nebo je lepší žít bez něj?

Odpoledne jsem napsala Tomášovi: „Proč ses ozval až teď?“

Odpověděl skoro hned: „Byl jsem zbabělec. Bál jsem se odpovědnosti a utekl jsem před vším. Ale změnil jsem se. Mám práci, byt… Chtěl bych být součástí Matějova života.“

Celý týden jsem váhala. Nakonec jsem svolila k setkání – jen mezi mnou a Tomášem.

Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech. Když jsem ho uviděla, srdce mi bušilo až v krku.

„Ahoj Lucie,“ řekl tiše.

„Proč jsi odešel?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Sklopil oči: „Byl jsem mladý a hloupý. Nevěděl jsem, jak být otcem. Ale teď… chtěl bych to zkusit napravit.“

„A co když už je pozdě?“

„To nevím,“ přiznal upřímně. „Ale chci aspoň zkusit být lepším člověkem.“

Dlouho jsme mlčeli. Pak jsem řekla: „Matěj je šťastný kluk. Nechci mu ublížit.“

„Já taky ne,“ zašeptal Tomáš.

Domluvili jsme se na dalším setkání – tentokrát i s Matějem. Celý týden jsem byla nervózní. Přemýšlela jsem, jak mu to vysvětlím.

Nakonec jsme seděli všichni tři v parku na lavičce. Tomáš byl nervózní, Matěj zvědavý.

„Matěji,“ začala jsem opatrně, „tohle je Tomáš… tvůj tatínek.“

Matěj se na něj dlouze zadíval: „A kde jsi byl celou dobu?“

Tomáš polkl: „Byl jsem hloupý a utekl jsem před odpovědností. Moc mě to mrzí.“

Matěj chvíli mlčel a pak jen prostě řekl: „Tak dobře.“ A začal mu ukazovat své oblíbené autíčko.

Bylo to zvláštní – tolik let bolesti a najednou tak jednoduché dětské odpuštění.

Nevím, jak to dopadne dál. Nevím, jestli Tomáš vydrží nebo zase zmizí. Ale vím jedno – musím chránit svého syna za každou cenu.

Někdy si říkám: Je správné dát druhou šanci člověku, který nás tolikrát zklamal? Nebo je lepší nechat minulost spát? Co byste udělali vy?