„Jestli neumíš udržet pořádek, sbal se a jdi“ – Můj život s Milanem

„Jestli neumíš udržet pořádek, sbal se a jdi!“ Milanův hlas se rozléhá kuchyní jako rána bičem. V ruce držím mokrý hadr, na stole zůstala malá kapka vody. Dívám se na něj a v očích mě pálí slzy. Je sobota ráno, venku prší a já už od šesti uklízím. V hlavě mi běží: Proč zase? Proč nikdy není dost?

„Jano, tohle je už potřetí tento týden! Podívej se na ten stůl! Jak mám v tomhle žít?“ Milan má na sobě svůj oblíbený svetr, který nikdy nesmí přijít do pračky s ostatním prádlem. Všechno má svůj řád. Všechno musí být podle něj. „Promiň, hned to utřu,“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce.

Naše dcera Klára sedí v koutě a tiše si kreslí. Vím, že slyší každé slovo. Vím, že ji to bolí stejně jako mě. Ale co mám dělat? Milan je přesvědčený, že pořádek je základ šťastné rodiny. Jenže já už dávno nejsem šťastná.

Vzpomínám si na začátky. Byla jsem mladá, zamilovaná, Milan byl pozorný a vtipný. Jeho smysl pro detail mi připadal roztomilý. Když jsme se stěhovali do našeho bytu v Brně-Žabovřeskách, těšila jsem se na společný život. První hádka přišla kvůli hrnku na špatném místě. Smála jsem se tomu. Teď už se nesměju.

„Jano, kolikrát ti mám říkat, že boty patří do botníku hned, jak přijdeš domů?“ Milan stojí ve dveřích předsíně a ukazuje na moje baleríny. „Omlouvám se,“ odpovídám automaticky a cítím, jak ve mně roste vztek i bezmoc zároveň.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Hlavně si najdi někoho, kdo tě bude mít rád takovou, jaká jsi.“ Jenže Milan mě má rád jen tehdy, když je všechno podle něj. Když není, dává mi to pocítit každým pohledem, každým slovem.

Občas si představuji, že prostě odejdu. Sbalím Kláru a půjdu k mamince do Tišnova. Ale pak si vzpomenu na všechny ty chvíle, kdy byl Milan laskavý. Na dovolenou v Jeseníkách, kdy mi nosil snídani do postele. Na večery u televize, kdy jsme se smáli stejným vtipům.

Jenže těch chvil je čím dál míň. Místo nich přibývá seznamů úkolů na lednici: „Vyluxovat pod gaučem“, „Utřít prach za knihovnou“, „Přetřídit šuplíky“. Každý den nový úkol, každý den nová výčitka.

Jednou jsem se pokusila mu to vysvětlit. „Milane, já už nemůžu. Připadám si tu jako služka.“ Podíval se na mě s nepochopením: „To přeháníš. Chci jen pořádek.“

„Ale za jakou cenu?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel. A já taky.

Klára mi jednou řekla: „Mami, proč je táta pořád naštvaný?“ Co jí mám odpovědět? Že její otec miluje čistotu víc než nás? Že já už nevím, jak dál?

Někdy večer ležím v posteli a poslouchám ticho bytu. Slyším Milanovo pravidelné dýchání a přemýšlím o tom, jestli tohle je život, který jsem chtěla. Jestli je normální bát se udělat drobnou chybu. Jestli je normální cítit se jako host ve vlastním domě.

Jednou jsem přišla domů později z práce – kolegyně mě pozvala na kávu do kavárny na České. Bylo mi tam dobře. Smály jsme se, povídaly si o dětech i o životě. Když jsem přišla domů, Milan už čekal ve dveřích.

„Kde jsi byla? Víš, kolik je hodin? Večeře není hotová a v koupelně je mokro!“ Jeho hlas byl ostrý jako nůž.

„Byla jsem s kolegyní venku,“ odpověděla jsem popravdě.

„A co domácnost? To tě nezajímá?“

V tu chvíli jsem měla chuť mu říct všechno – jak mě jeho požadavky dusí, jak se bojím každého dne, jak už nevím, kdo vlastně jsem. Ale místo toho jsem jen mlčela a šla utřít koupelnu.

Moje kamarádka Petra mi jednou řekla: „Jani, proč s ním pořád jsi? Vždyť tě ničí.“ Jenže ono to není tak jednoduché. Máme spolu dítě. Máme společný byt, společné vzpomínky. A taky strach – strach z neznáma, z toho, co bude dál.

Někdy mám pocit, že jsem zmizela. Že už nejsem ta veselá holka z gymplu v Tišnově, která milovala smích a spontánnost. Teď jsem žena s kruhy pod očima a věčným pocitem viny.

Dnes ráno jsem našla Kláru plakat v pokoji. Seděla na posteli a tiskla k sobě plyšového medvěda.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Já nechci, aby ses s tátou hádala,“ zašeptala.

Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude dobré. Ale sama tomu nevěřím.

Večer sedíme u stolu a ve vzduchu visí ticho. Milan listuje novinami a já přemýšlím, jestli mám sílu ještě bojovat. Nebo jestli mám opravdu sbalit kufr a odejít.

Možná jednou najdu odvahu být zase sama sebou. Možná jednou pochopí i on, že láska není o dokonalém pořádku.

Ale co když ne? Co když zůstanu navždy hostem ve vlastním domě?

Řekněte mi – kdy je ten správný čas odejít? A stačí vůbec láska k tomu, abychom byli doma opravdu doma?