Když láska nestačí: Příběh o ztracených snech a rodinných rozkolech

„Tohle prostě nejde, Ivano. Nemůžu tě vystavit tomu, co by následovalo. Děti tě nikdy nepřijmou.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Sedím na posteli v našem bytě na Vinohradech, v ruce držím prázdný hrnek od kávy a dívám se do prázdna. Petr stojí u dveří, tvář má napjatou, oči sklopené. Včera jsme měli mít svatbu. Místo toho tu teď sedím sama, obklopená svatebními dekoracemi, které jsem ještě nestihla uklidit.

„A co my dva, Petře? Co naše láska?“ šeptám, hlas se mi třese.

Petr jen zavrtí hlavou. „Miluju tě, ale děti jsou na prvním místě. Pořád tě viní z toho, že jsem se s jejich mámou rozvedl. Nechci, aby tě nenáviděly. Nechci, aby nenáviděly mě.“

V tu chvíli mi dojde, že je konec. Že všechno, co jsme spolu budovali, se rozpadlo kvůli něčemu, co nemůžu ovlivnit. Kvůli dětem, které mě nikdy nechtěly přijmout do svého života.

Petr odejde. Dveře za ním tiše zaklapnou. Zůstanu sama se svými myšlenkami, bolestí a otázkami. Proč nestačí láska? Proč je rodina tak složitá?

Začnu se probírat starými fotkami. Na jedné jsme s Petrem na Karlově mostě, smějeme se, držíme se za ruce. Na jiné sedíme u stolu s jeho dcerou Terezou a synem Matějem. Tereza se dívá stranou, Matěj má ruce zkřížené na prsou. Už tehdy jsem cítila, že mě nechtějí. Snažila jsem se – pekla jsem jejich oblíbené buchty, chodila s nimi na hokej, poslouchala jejich starosti. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Vzpomínám si na jeden večer před půl rokem. Seděli jsme všichni u stolu, Petr navrhl, že bychom mohli jet společně na dovolenou do Krkonoš. Tereza protočila oči: „To jako fakt? S ní?“ Matěj jen mlčel. Petr se snažil situaci zachránit: „Ivana je součástí mého života.“

„Ale ne našeho,“ odsekla Tereza.

Ten večer jsem brečela v koupelně. Petr mě objímal a sliboval, že to bude lepší. Že si na mě zvyknou. Ale nezvykli.

Moje máma mi říkala: „Ivanko, jsi silná holka. Ale možná bys měla najít někoho, kdo nemá takové závazky.“ Já ji neposlouchala. Věřila jsem v naši lásku.

Teď sedím u okna a dívám se na šedé pražské nebe. Venku prší. Lidé spěchají po chodníku, nikdo si mě nevšímá. Připadám si neviditelná.

Telefon mi vibruje na stole. Zpráva od kamarádky Lenky: „Jak ti je? Chceš přijít na víno?“

Neodpovím hned. Nevím, co bych jí řekla. Že jsem selhala? Že jsem nebyla dost dobrá pro jeho děti? Že láska někdy nestačí?

Večer přijde máma. Přinese mi polévku a sedne si ke mně na gauč.

„Ivanko, vím, že to bolí. Ale možná to tak mělo být. Nemůžeš žít život někoho jiného.“

„Ale já jsem chtěla být součástí jejich rodiny,“ šeptám.

Máma mě pohladí po vlasech. „Někdy to prostě nejde. Někdy musíš myslet i na sebe.“

Celou noc nespím. Přemýšlím o tom, co jsem mohla udělat jinak. Měla jsem být přísnější? Měla jsem se víc snažit? Nebo jsem měla odejít už dávno?

Ráno mi volá Petr. Jeho hlas je unavený.

„Ivano, promiň mi to všechno. Vím, že jsem ti ublížil.“

„Já vím, Petře. Ale možná jsme si oba něco nalhávali.“

Chvíli mlčíme.

„Budeš v pořádku?“ ptá se tiše.

„Nevím,“ odpovím upřímně.

Po telefonu slyším, jak vzdychne. „Kdybych mohl něco změnit…“

„Ale nemůžeš,“ přeruším ho.

Zavěsím a rozpláču se znovu.

Dny plynou jeden za druhým. Chodím do práce, snažím se tvářit normálně. Kolegové se mě ptají, jak bylo na svatbě. Jen se usměju a řeknu, že jsme ji odložili.

Jednou večer potkám Terezu v supermarketu. Dívá se na mě s výčitkou v očích.

„Proč jste nám ho chtěla vzít?“ vyhrkne najednou.

Zůstanu stát jako opařená. „Já vám ho nechtěla vzít, Terezo. Chtěla jsem být jen součástí vaší rodiny.“

Tereza sklopí oči. „Bylo to těžké… Po rozvodu… Měli jsme pocit, že už pro něj nejsme důležití.“

Chci jí říct, že to není pravda, ale vím, že by mi nevěřila.

Doma si sednu ke stolu a napíšu Petru dopis. Nepošlu ho, ale potřebuji to ze sebe dostat:

„Petře,
děkuji ti za všechno krásné i bolestné. Možná jsme oba chtěli něco, co nebylo možné. Přeju ti i dětem klid a smíření.“

Dopis schovám do šuplíku.

Začínám znovu žít. Pomalu, opatrně. Chodím na procházky po Praze, setkávám se s přáteli, začínám malovat. Někdy mě přepadne smutek, někdy vztek. Ale vím, že musím jít dál.

Občas si kladu otázku: Kde je hranice mezi láskou k partnerovi a respektem k jeho rodině? A kdy je čas přestat bojovat o místo, které vám nikdy nepatřilo?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít štěstí tam, kde vás nikdy nechtěli?