Nedoceněná dcera: Příběh Natálie Novotné

„Proč jsi zase zapomněla koupit chleba, Natálie? Vždyť jsem ti to říkala už ráno!“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve studené vodě, a cítila, jak se mi v krku tvoří uzel. „Promiň, mami, měla jsem toho dneska ve škole hodně…“ začala jsem, ale ona mě přerušila mávnutím ruky. „Vždycky máš nějakou výmluvu. Kdybys byla aspoň trochu jako tvoje sestra Lucie…“

Tohle slyším celý život. Lucie je o tři roky starší, krásná, úspěšná, vždycky s úsměvem na rtech. Já jsem ta druhá, ta, co se pořád snaží, ale nikdy to nestačí. Táta mě většinou přehlíží, jako bych byla vzduch. Když už se na mě podívá, je to s povzdechem nebo s ironickým úsměvem. „Natálko, ty jsi zase dostala trojku z matiky? To Lucie měla vždycky samé jedničky…“

Jednou večer jsem zaslechla, jak se rodiče hádají v ložnici. „Proč na ni pořád tak tlačíš?“ ptal se táta. „Vždyť je to jen dítě.“ Máma zvýšila hlas: „Dítě? Už jí je sedmnáct! Měla by se konečně snažit! Nechci, aby skončila jako já, s promarněným životem.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jen zklamáním pro sebe, ale i pro ni. Že ve mně vidí vlastní selhání. A já? Já jsem jen chtěla, aby mě někdo objal a řekl mi, že jsem dost dobrá.

Jednoho dne jsem našla v šuplíku starý dopis. Bylo mi osmnáct a hledala jsem občanku, když mi do ruky spadl zažloutlý papír. Bylo na něm mámino písmo: „Natálie je naše, ale nikdy jsem k ní necítila to, co k Lucii. Možná proto, že jsem ji měla v nejtěžším období života. Možná proto, že jsem ji nikdy nechtěla.“

Zamrazilo mě. Slova se mi vryla do srdce jako nůž. Takže to není jen můj pocit. Opravdu mě nikdy nechtěla. Seděla jsem na posteli a brečela, dokud mi nezbyly žádné slzy. Když jsem sebrala odvahu a zeptala se mámy, proč mě nemá ráda, jen se na mě podívala s prázdným pohledem. „To není pravda, Natálie. Jen… jsi jiná. S Lucií je všechno jednodušší.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byla tichá, stranila se kolektivu. Učitelka češtiny, paní Dvořáková, si mě jednou zavolala po hodině. „Natálie, všimla jsem si, že jsi poslední dobou smutná. Chceš si o něčem promluvit?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale v očích mě pálily slzy. „Kdyby něco, jsem tady,“ řekla tiše.

Lucie si žila svůj život. Měla kluka, chodila na gympl, plánovala studium v Praze. Já jsem zůstávala doma, pomáhala mámě, starala se o mladšího bratra Filipa. Nikdo se mě neptal, co chci já. Když jsem navrhla, že bych chtěla jít na uměleckou školu, máma se rozesmála: „A co bys tam dělala? Malovat obrázky? To tě neuživí. Buď ráda, že tě vezmou aspoň na obchodku.“

Táta byl většinou v práci nebo v garáži. Když jsem za ním jednou přišla s prosbou o radu, jen pokrčil rameny: „Zeptej se mámy.“

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem u okna a dívala se na prázdnou ulici. Přemýšlela jsem, jestli bych někomu chyběla, kdybych prostě zmizela. V tu chvíli mi přišla zpráva od spolužačky Kláry: „Jsi v pohodě? Dneska jsi byla nějaká bledá.“ Odepsala jsem jí, že je všechno v pořádku, ale nebyla to pravda.

Začala jsem psát deník. Do něj jsem vylévala všechny své pocity – vztek, smutek, touhu po lásce. Jednou jsem si přečetla, co jsem napsala: „Možná kdybych byla jiná, měli by mě rádi. Možná kdybych byla Lucie…“

Když Lucie odjela do Prahy, doma bylo ještě tísnivěji. Máma byla podrážděná, Filip zlobil a táta byl ještě víc uzavřený. Jednou jsem slyšela mámu plakat v koupelně. Chtěla jsem ji obejmout, ale když jsem otevřela dveře, odstrčila mě: „Nech mě být!“

Začala jsem chodit na brigádu do knihkupectví. Tam jsem poprvé zažila pocit, že mě někdo bere vážně. Paní vedoucí, paní Šimková, mi často říkala: „Jsi šikovná holka, Natálko. Máš cit pro lidi.“ Tyhle věty pro mě znamenaly víc než všechna vysvědčení.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Přihlásila jsem se na uměleckou školu bez vědomí rodičů. Když přišel dopis o přijetí, máma zuřila: „Jak sis to mohla dovolit? Kdo ti to zaplatí?“ Táta jen mlčel. Ale já jsem poprvé cítila, že dělám něco pro sebe.

Začala jsem si hledat vlastní cestu. Bylo to těžké – máma mi vyčítala každou korunu, kterou jsem utratila za barvy a plátna. Filip mi jednou řekl: „Mami říká, že jsi sobecká.“ To bolelo nejvíc.

Ale já jsem vydržela. Našla jsem si nové přátele, kteří mě přijali takovou, jaká jsem. Když jsem měla první výstavu, přišla i paní Dvořáková a paní Šimková. Rodiče nepřišli. Lucie mi poslala zprávu: „Jsem na tebe pyšná.“ Poprvé v životě jsem cítila opravdovou radost.

Dnes už vím, že láska a přijetí nemusí přijít od těch, od kterých to čekáme nejvíc. Ale pořád mě někdy přepadne otázka: Proč mě máma nikdy nemohla mít ráda takovou, jaká jsem? A je možné někdy odpustit těm, kteří nám ublížili nejvíc?