Když se láska dělí nerovnoměrně: Příběh o ztracené dceři a matce, která neviděla

„Proč jsi zase přišla pozdě? Víš, že Ondra už dávno večeřel a ty tu couráš s kamarádkama!“ Lucčin hlas se rozléhá kuchyní a já, sedmdesátiletá babička Ivana, stojím za dveřmi a slyším, jak se moje vnučka Tereza tiše omlouvá. Je jí patnáct, v očích má slzy a v ruce ještě drží batoh. Lucie, moje dcera, se na ni dívá s ledovým klidem, zatímco Ondra, její mladší bratr, sedí u stolu, cpe se palačinkami a ani nezvedne oči.

Vždycky jsem si myslela, že Lucie bude skvělá máma. Byla krásná, sebevědomá, vždycky si šla za svým. Vdala se za Petra, sportovce z dobré rodiny, a já byla pyšná, že má takový život. Ale když se jim narodila Tereza, něco se změnilo. Lucie byla odtažitá, všechno muselo být podle ní. Když se narodil Ondra, najednou byla plná lásky, smála se, objímala ho, zatímco Tereza stála stranou. Snažila jsem se to nevidět, omlouvala jsem ji – možná je unavená, možná je to jen období.

Ale roky plynuly a Tereza se mi začala svěřovat. „Babi, proč mě máma nemá ráda?“ šeptala mi jednou večer, když u mě spala. „Vždycky říká, že Ondra je šikovnější, že já všechno pokazím.“ Hladila jsem ji po vlasech a slibovala, že to bude lepší. Ale nebylo.

Petr, její otec, byl často pryč. Tréninky, zápasy, služební cesty. Když byl doma, snažil se být spravedlivý, ale Lucie měla vždy poslední slovo. „Terezko, pomoz mi s nádobím,“ říkala, zatímco Ondra mohl jít ven. „Ondro, pojď si se mnou zahrát na počítači,“ volala na něj a Tereza seděla sama v pokoji.

Jednou jsem se Lucie zeptala přímo: „Proč jsi na Terezu tak přísná? Vždyť je to tvoje dcera.“ Podívala se na mě s únavou v očích. „Mami, ona je prostě jiná. Nikdy mě neposlouchá, pořád má hlavu v oblacích. Ondra je aspoň normální kluk.“ Chtěla jsem jí říct, že Tereza je citlivá, že potřebuje lásku, ale Lucie jen mávla rukou.

Tereza začala být čím dál uzavřenější. Ve škole se jí zhoršily známky, přestala chodit na kroužky. Když jsem ji pozvala na víkend k sobě, seděla u mě v kuchyni a jen mlčky koukala z okna. „Babi, já už to doma nevydržím. Máma mě nemá ráda a Ondra mě pořád provokuje.“

Jednoho dne přišla Tereza domů později než obvykle. Lucie na ni začala křičet, že je nezodpovědná, že jí dělá ostudu. Tereza se rozplakala a utekla do pokoje. Petr se snažil zasáhnout, ale Lucie ho umlčela: „Nepleť se do toho, ona musí pochopit, že takhle to nejde!“

Začala jsem mít strach. Viděla jsem, jak Tereza mizí před očima. Byla bledá, hubená, z očí jí zmizel lesk. Jednou mi řekla: „Babi, kdybych nebyla, nikomu by to nevadilo.“ To mě zasáhlo jako nůž do srdce.

Snažila jsem se s Lucií mluvit, prosila jsem ji, ať si s Terezou promluví, obejme ji, dá jí najevo lásku. Ale Lucie byla neústupná. „Ona si za to může sama. Kdyby nebyla taková, měla bych ji radši.“

Jednou večer mi volala Terezina třídní učitelka. „Paní Nováková, Tereza je poslední dobou velmi smutná, uzavřená. Máte pocit, že je doma všechno v pořádku?“ S pláčem jsem jí řekla pravdu. Učitelka slíbila, že se pokusí pomoci.

Ale doma se nic nezměnilo. Lucie byla stále chladná, Ondra si užíval pozornosti a Tereza mizela do svého světa. Začala trávit víc času venku, někdy se nevrátila domů včas. Lucie ji trestala zákazy, ale nikdy ji neobejmula.

Jednoho dne Tereza zmizela úplně. Nechala mi vzkaz: „Babi, mám tě ráda. Omlouvám se, že tě zklamu, ale už to nevydržím.“ Hledali jsme ji všude – v parcích, u kamarádek, volali jsme policii. Po dvou dnech ji našli u kamarádky na druhém konci města. Byla vyčerpaná, uplakaná, ale živá.

Lucie byla naštvaná: „Tohle je poslední kapka! Pošlu ji na internát.“ Snažila jsem se jí to rozmluvit, ale byla neoblomná. Petr byl zoufalý, ale Lucie rozhodla.

Tereza odešla na internát. Psala mi dlouhé dopisy, ve kterých popisovala samotu a smutek. „Babi, proč mě máma nikdy nechtěla? Co jsem udělala špatně?“ Nedokázala jsem jí odpovědět.

Dnes je Tereze dvacet. Studuje vysokou školu v Brně a domů se vrací jen zřídka. S Lucií téměř nemluví. Ondra je úspěšný sportovec, Lucie na něj stále nedá dopustit. Já sedím ve svém bytě a přemýšlím, kde jsme udělali chybu.

Možná jsem měla být důraznější, možná jsem měla Lucii přinutit otevřít oči. Ale jak změnit srdce matky, která jedno dítě miluje a druhé nechává vyhasnout?

Někdy se ptám sama sebe: Může se matka naučit milovat své dítě stejně? Nebo je některá láska prostě navždy ztracená? Co byste udělali vy na mém místě?