Proč potřebuješ další byt, když už máš čtyři?

„Proč potřebuješ další byt, když už máš čtyři?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Stála jsem v kuchyni našeho starého bytu na Vinohradech, ruce zaťaté v pěst, zatímco Tereza, moje vlastní sestra, se na mě dívala s ledovým klidem. Maminka seděla u stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do prázdna. Vzduch byl těžký, naplněný tichem, které hrozilo každou chvíli explodovat.

„Eliško, to není tak jednoduché,“ začala Tereza a její hlas zněl, jako by mluvila s malým dítětem. „Ten byt je přece rodinný majetek. Měla bys pochopit, že je čas posunout se dál.“

„Posunout se kam? Na ulici?“ vyjela jsem na ni. „Víš dobře, že s mámou nemáme kam jít! Ty máš byty po celém městě, ale tohle je náš domov. Náš jediný domov!“

Maminka se konečně pohnula, její hlas byl slabý: „Holky, prosím vás, nehadejte se. Vždyť jsme rodina…“

Ale Tereza už byla rozhodnutá. V očích jí blýskalo odhodlání, které jsem u ní nikdy předtím neviděla. „Mami, Eliško, chápu, že je to těžké. Ale já jsem do těch bytů investovala. Potřebuju peníze, abych mohla rozjet vlastní podnikání. Tenhle byt prodáme a vy si najdete něco menšího. Pomůžu vám s hledáním.“

Zasmála jsem se, hořce a bezradně. „Pomůžeš nám? Jako jsi nám pomáhala posledních pět let, kdy ses tu ani neukázala? Kde jsi byla, když maminka onemocněla? Kde jsi byla, když jsem musela brát dvě práce, abychom měly na nájem a léky?“

Tereza se zamračila. „To není fér. Měla jsem svoje starosti. A teď potřebuju, abyste mi vy dvě vyšly vstříc.“

V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Místo toho jsem se rozplakala. Maminka mě objala, její ruce byly slabé, ale v tom objetí bylo všechno, co jsem potřebovala. „Eliško, neplač. Nějak to zvládneme.“

Ale já jsem věděla, že to nezvládneme. Tereza měla právníky, měla peníze, měla kontakty. My jsme měly jen jedna druhou a tenhle starý byt, kde jsme prožily celý život. Každý kout byl plný vzpomínek – na tátu, který nás opustil, když jsem byla malá, na Vánoce, kdy jsme s mámou pekly cukroví, na chvíle, kdy jsme se smály i plakaly.

Další týdny byly peklo. Tereza posílala dopisy, volala, dokonce přišla s realitním makléřem, který si prohlížel náš byt jako kus masa na trhu. Maminka se zhoršovala, byla unavená, často jen seděla a dívala se z okna. Já jsem chodila do práce, vracela se domů a snažila se předstírat, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.

Jednou večer jsem přišla domů a našla maminku v slzách. „Terezka mi volala,“ šeptala. „Říkala, že když neodejdeme dobrovolně, půjde to soudně.“

V tu chvíli jsem se rozhodla bojovat. Začala jsem hledat právní pomoc, psala jsem na úřady, volala známým. Všichni mi říkali to samé: pokud je byt napsaný na Terezu, moc šancí nemáme. Ale já jsem se nevzdávala.

Jednoho dne jsem Terezu zastihla před domem. Stála tam v drahém kabátu, s mobilem v ruce, a tvářila se, jako by jí celý svět patřil.

„Terezo, prosím tě, proč to děláš?“ zeptala jsem se tiše. „Vždyť máš všechno. Proč nám bereš to jediné, co máme?“

Podívala se na mě a na chvíli jsem v jejích očích zahlédla něco jako lítost. Ale pak zavrtěla hlavou. „Eliško, život není fér. Musíš se naučit postarat sama o sebe.“

„Ale já se starám! O maminku, o tenhle byt, o všechno! Ty jsi ta, kdo se nikdy nestarala!“

Tereza se otočila a odešla. Zůstala jsem stát na chodníku, ruce zaťaté, srdce mi bušilo až v krku.

Nakonec to skončilo u soudu. Bylo to ponižující, bolestivé a nekonečné. Soudce rozhodl ve prospěch Terezy – byt byl její. Měly jsme tři měsíce na vystěhování.

Maminka to nezvládla. Její zdraví se zhoršilo natolik, že skončila v nemocnici. Já jsem balila krabice, prodávala nábytek, hledala podnájem někde na okraji Prahy. Každý den jsem si říkala, že tohle přece nemůže být pravda. Že rodina by si tohle nikdy neměla dělat.

Když jsme se stěhovaly, maminka plakala. Já jsem plakala s ní. Tereza se neukázala. Poslala jen SMS: „Doufám, že najdete nový začátek.“

Dnes žijeme s maminkou v malém bytě na Černém Mostě. Je to jiné, je to těžké. Ale máme jedna druhou. A já se každý večer ptám sama sebe: Jak je možné, že peníze dokážou zničit to nejcennější, co máme? A co byste dělali vy na mém místě?