Moje dcera mi zničila přátelství: Jak jsem navždy přišla o svou nejlepší kamarádku z dětství

„Mami, já už to nevydržím! Lenka mi vyhrožuje, že to řekne všem!“ Klára stála uprostřed kuchyně, oči zarudlé od pláče, ruce se jí třásly. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Lenka, moje nejlepší kamarádka od první třídy, a moje dcera Klára, moje všechno – a mezi nimi něco, co mělo sílu zničit celý můj život.

Ještě před rokem jsme s Lenkou seděly na zahradě u její chaty v Orlických horách, popíjely víno a smály se, jak jsme kdysi vymýšlely, jak utečeme z domova a budeme žít na zámku. Naše děti si hrály na dece, smály se a my jsme byly přesvědčené, že naše přátelství přežije všechno. Jenže pak přišel ten osudný večer.

Klára byla vždycky ambiciózní. Po maturitě chtěla na práva, měla hlavu plnou plánů a snů. My s manželem jsme jí dali všechno – nejlepší školy, doučování, jazykové kurzy. Byla naše princezna. Jenže v posledním ročníku gymplu se začala měnit. Byla podrážděná, často se zavírala v pokoji, a když jsem se ptala, co se děje, jen mávla rukou: „Nic, mami, nech mě být.“

Jednoho dne mi volala Lenka. „Martino, musíme si promluvit. Je to důležité.“ Její hlas byl napjatý, skoro cizí. Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Lenka seděla u okna, ruce sevřené kolem hrnku s kávou. „Tvoje Klára… ona mi ukradla peněženku. Byly jsme u nás doma, já šla pověsit prádlo a když jsem se vrátila, peněženka byla pryč. Našla jsem ji pak v Klářině batohu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. „To není možné, Lenko. Klára by nikdy…“

„Martino, já ji mám ráda, ale tohle už je moc. Nechci to řešit přes policii, ale musíš to vědět.“

Celou noc jsem nespala. Klára přišla domů pozdě, tvářila se provinile. „Kláro, musíme si promluvit. Co se stalo u Lenky?“

Mlčela. Pak se rozplakala. „Já nevím, co mi to napadlo. Potřebovala jsem peníze, chtěla jsem jet s kamarády na festival. Věděla jsem, že Lenka má v peněžence dost…“

Byla jsem v šoku. Vychovala jsem zlodějku? Kde jsem udělala chybu? S Lenkou jsme se pohádaly. Ona mi vyčítala, že jsem Kláru rozmazlila, já jí zase, že přehání. Přestaly jsme si volat, přestaly jsme se vídat. Naše děti už spolu nechodily ven. Všechno, co jsme s Lenkou budovaly třicet let, bylo pryč.

Klára se mi snažila omluvit, slibovala, že už to nikdy neudělá. Ale důvěra byla pryč. Nejen mezi mnou a Lenkou, ale i mezi mnou a Klárou. Každý její pohled, každé její slovo jsem analyzovala, hledala v nich lež. Manžel mi vyčítal, že jsem to nechala zajít tak daleko. „Měla jsi být přísnější! Vždyť jsi jí všechno dovolila!“

Začali jsme se doma hádat. Klára se uzavřela ještě víc. Jednou v noci jsem ji našla sedět na balkoně, kouřila cigaretu a dívala se do tmy. „Mami, já už nevím, jak to napravit. Lenka mě nenávidí, ty mi nevěříš, táta se mnou nemluví. Proč jsem to udělala?“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem ji obejmout, ale zároveň jsem cítila vztek a zklamání. Vzpomněla jsem si na svoje dětství, na to, jak jsme s Lenkou sdílely všechna tajemství, jak jsme si slibovaly, že budeme navždy nejlepší kamarádky. A teď? Kvůli jedné chybě mé dcery je všechno pryč.

Čas plynul, ale rány se nezahojily. Lenka mi přestala odpovídat na zprávy. Když jsme se potkaly na ulici, jen se na mě chladně podívala a šla dál. Klára se snažila změnit, začala chodit na brigády, vrátila Lence peníze, ale nic už nebylo jako dřív. Doma jsme žili vedle sebe jako cizinci.

Jednou jsem se odhodlala a napsala Lence dlouhý dopis. Omluvila jsem se za Kláru, za sebe, za všechno. Odpověď nikdy nepřišla. Možná jsem o přátelství přišla navždy. Možná jsem měla být přísnější matka. Možná jsem měla Lence víc věřit. Ale co když by to stejně dopadlo takhle?

Dnes, když se dívám na Kláru, která se snaží začít znovu, a na prázdné místo v mém životě, kde dřív byla Lenka, ptám se sama sebe: Může matka někdy opravdu poznat vlastní dítě? A je možné odpustit chybu, která zničila celý život? Co byste udělali vy na mém místě?