Neděle, kdy se všechno změnilo: Pravda, kterou jsem nemohla zamlčet

„Mami, tohle je Jana,“ řekl Petr s úsměvem, zatímco mi podával ruku své snoubenky. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Všechno kolem se rozmazalo, jako bych se propadla do minulosti. Viděla jsem Aničku, jak se vrací ze školy se slzami v očích, jak se bojí chodit na chodbu, protože tam na ni čeká právě tahle dívka – Jana.

„Těší mě, paní Novotná,“ řekla Jana a její hlas byl stejně ledový, jako když kdysi šeptala Aničce do ucha urážky. Petr si ničeho nevšiml, jen zářil štěstím. Můj muž Karel naléval polévku a Anička seděla naproti mně, bledá, s očima upřenýma do stolu. Věděla jsem, že ji poznala taky.

Oběd začal v tichu. Karel se snažil udržet konverzaci: „Tak, Jano, co dělají tvoji rodiče?“ Jana odpověděla s úsměvem, jako by byla dokonalá budoucí snacha. Ale já jsem vnímala napětí, které viselo ve vzduchu. Petr si ničeho nevšiml, byl šťastný, že je celá rodina pohromadě. Jen Anička se třásla a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

Po hlavním chodu jsem to už nevydržela. „Jano, odkud se vlastně znáte s Aničkou?“ zeptala jsem se a podívala se jí přímo do očí. Jana na vteřinu ztuhla, ale pak se usmála: „Chodily jsme spolu na gympl. Ale moc jsme se nebavily, že?“ podívala se na Aničku, která jen přikývla a sklopila hlavu.

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Nemohla jsem dovolit, aby se minulost opakovala, aby někdo, kdo tolik ublížil mé dceři, vstoupil do naší rodiny bez jediné omluvy. „Jano, víš, že si pamatuju, jak Anička kvůli někomu ze školy celé roky trpěla? Že se bála chodit mezi lidi?“ řekla jsem tiše, ale pevně. Karel se na mě překvapeně podíval, Petr ztuhl a Anička se rozplakala.

„Mami, prosím…“ zašeptala Anička. Petr se otočil na Janu: „Co to má znamenat?“ Jana zbledla a začala koktat: „To… to není pravda, já…“

„Jano, já jsem tě slyšela. Slyšela jsem, jak jsi Aničce říkala, že je nula, že si nezaslouží kamarády. Viděla jsem, jak jsi ji odstrkovala na chodbě. Proč?“ ptala jsem se a v očích mě pálily slzy.

Karel se snažil situaci uklidnit: „Prosím vás, nechte toho, je to minulost…“ Ale já jsem nemohla přestat. „Minulost? Pro Aničku to byla noční můra celé dospívání! A teď mám mlčet, protože je to pohodlnější?“

Petr vstal od stolu a podíval se na Janu: „Je to pravda?“ Jana mlčela, oči plné slz. „Já… byla jsem hloupá. Byla jsem nešťastná a vybíjela si to na ostatních. Mrzí mě to…“ zašeptala.

Anička vstala a utekla z jídelny. Já jsem ji následovala do jejího pokoje. Seděla na posteli a třásla se. „Mami, proč jsi to musela říct? Teď bude všechno ještě horší…“ vzlykala.

Objala jsem ji. „Musela jsem, Aničko. Nemůžeme předstírat, že se nic nestalo. Musíš vědět, že tě budu vždycky chránit.“

Mezitím v jídelně zůstalo ticho. Petr seděl s hlavou v dlaních, Karel se snažil Jana uklidnit. „Tohle jsi nám měla říct dřív,“ řekl Petr tiše. Jana jen plakala.

Večer jsme seděli v obýváku, každý ponořený do svých myšlenek. Karel mi vyčítal, že jsem zničila rodinný oběd. „Nemohla jsi to nechat být? Petr je dospělý, měl si to vyřešit sám.“

„A co Anička? Má zase mlčet? Máme předstírat, že je všechno v pořádku?“ odpověděla jsem mu. Karel jen zavrtěl hlavou a odešel do ložnice.

Petr přišel za mnou pozdě večer. „Mami, proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zeptal se zlomeně. „Chtěla jsem tě chránit. Ale hlavně Aničku. Doufala jsem, že Jana se změnila. Ale nemůžu zapomenout na to, co jí udělala.“

Petr odešel bez slova. Druhý den ráno byla Jana pryč. Petr mi jen řekl, že potřebuje čas. Anička se mnou zůstala doma a poprvé po letech mi řekla: „Děkuju, že ses mě zastala.“

Od té doby je naše rodina jiná. Petr se s Janou rozešel, ale vztah mezi mnou a Karlem zůstal napjatý. Často přemýšlím, jestli jsem udělala správnou věc. Možná jsem zničila Petrovi štěstí, ale ochránila jsem Aničku.

Někdy v noci, když nemůžu spát, si kladu otázku: Měla jsem mlčet a nechat minulost spát, nebo je pravda vždycky důležitější než klid v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?