Už nikdy nechci slyšet její hlas: Příběh o tchyni, která zničila naši rodinu

„Vypadni! Už tě tu nechci nikdy vidět!“ křičela jsem, zatímco jsem zabouchla dveře tak silně, až se v zárubni zachvěl obraz svatého Václava. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku, úlevy a zoufalství. Moje tchyně, paní Věra, stála na chodbě s očima dokořán, neschopná slova. Věděla jsem, že jsem právě překročila hranici, za kterou už není návratu.

Možná to začalo už v den, kdy mě můj muž, Honza, poprvé představil své matce. Bylo to na rodinném obědě v jejich panelákovém bytě na Proseku. Paní Věra mě přivítala s úsměvem, který byl spíš grimasou, a hned po předkrmu mi začala vyprávět, jak Honza nesnáší kopr a že bych to měla vědět, protože „tohle je základní věc, kterou by měla znát každá žena, co chce být dobrou manželkou“. Smála jsem se tomu, ale už tehdy jsem cítila, že mě hodnotí, že mě zkoumá jako nějaký výrobek v supermarketu.

Roky plynuly a já se snažila. Snažila jsem se být tou nejlepší snachou, vařila jsem Honzovi jeho oblíbené jídlo (bez kopru), zvala jsem jeho matku na kávu, kupovala jí dárky k narozeninám. Ale nikdy to nestačilo. Věra vždycky našla něco, co mohla kritizovat. „Tohle jsi koupila v akci? To bych si na sebe nikdy nevzala.“ „Honza má rád jiný typ polévky.“ „Ty neumíš pořádně vyžehlit košili?“

Nejhorší to bylo po narození naší dcery Aničky. Věra se rozhodla, že bude „pomáhat“. Pomoc v jejím podání znamenala, že mi neustále stála za zády, komentovala každý můj pohyb a nahlas přemýšlela, jestli jsem vůbec schopná být matkou. „To dítě je moc oblečené, vždyť se zpotí!“ „Proč ji tak často kojíš? To není normální.“ „Já jsem Honzu nikdy takhle nerozmazlovala a podívej, jaký je z něj chlap.“

Honza byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být diplomat, ale většinou jen mlčel. Když jsem mu večer v slzách vyprávěla, co mi jeho matka zase řekla, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je. Myslí to dobře.“ Ale já už jsem to dobře nesnášela. Každý její příchod do našeho bytu byl jako invaze. Přestala jsem se doma cítit bezpečně. Začala jsem mít úzkosti, nemohla jsem spát.

Jednoho dne, když byla Anička nemocná a já byla vyčerpaná, přišla Věra neohlášeně. Začala mi vyčítat, že neumím dítě léčit, že bych měla použít její „osvědčené“ bylinky a že jsem neschopná matka. V tu chvíli mi praskly nervy. „Dost! Vypadni! Už tě tu nechci nikdy vidět!“ vykřikla jsem a vyhodila ji ze dveří.

Honza přišel domů a našel mě v slzách. „Co jsi to udělala?“ ptal se nevěřícně. „Tohle už je moc. Je to moje máma!“ Ale já už nemohla dál. „A já jsem tvoje žena! Tvoje rodina je tady, ne tam!“ křičela jsem. Ten večer jsme spolu nemluvili. Honza odešel spát na gauč.

Následující týdny byly peklo. Věra rozeslala po celé rodině zprávu, jaká jsem hrozná, že jsem ji vyhodila z bytu. Jeho sestra mi přestala volat, jeho teta mě na rodinné oslavě ignorovala. Honza byl naštvaný, uzavřený do sebe. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Ale něco se změnilo. Najednou jsem měla klid. Nikdo mi nechodil do bytu bez pozvání. Mohla jsem si s Aničkou hrát, jak jsem chtěla, mohla jsem vařit s koprem i bez něj. Pomalu jsem začala znovu dýchat. Honza to viděl. Po několika týdnech se mi omluvil. „Měl jsem tě víc chránit. Máma to přehání.“

Začali jsme spolu znovu mluvit. Dohodli jsme se, že návštěvy budou jen po domluvě a že když bude Věra chtít vidět Aničku, budu u toho vždycky já. Trvalo to dlouho, ale Honza pochopil, že jeho rodina je teď tady – se mnou a s naší dcerou.

Věra mi nikdy neodpustila. Dodnes mě pomlouvá u známých. Ale já nelituji. Někdy je potřeba postavit se za sebe, i když to znamená rozbít staré vazby. Protože rodina není o krvi, ale o tom, kdo vás respektuje a podporuje.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku prožívá to samé? Kolik z nás se bojí říct dost? A proč máme pořád pocit, že musíme všechno vydržet jen proto, že „je to rodina“?