Když se vlastní domov stane cizím: Příběh jedné matky

„Tohle je snad zlý sen,“ šeptám si pro sebe, když slyším, jak se z kuchyně ozývá smích mé snachy Lucie. Je teprve půl sedmé ráno a já už vím, že dnešní den bude stejný jako ty předchozí – plný napětí, nevyřčených slov a pocitu, že jsem ve vlastním domě jen hostem.

„Mami, kde máme ten velký hrnec?“ volá Tomáš z kuchyně, aniž by se obtěžoval zaklepat na dveře mé ložnice. Vstávám, oblékám si župan a jdu mu ukázat, kde co je. „Tady, v té spodní skříňce,“ odpovídám tiše, abych nevzbudila manžela Karla. Tomáš se na mě ani nepodívá, už zase řeší něco s Lucií.

Před měsícem mi Tomáš oznámil, že se s rodinou musí na čas nastěhovat k nám. Prý je to jen dočasné, než najdou nové bydlení. Jejich byt v Praze prodali, protože Lucie přišla o práci a hypotéku už neutáhli. „Mami, vždyť máme velký dům, vejdeme se,“ řekl tehdy s úsměvem, který mě měl uklidnit. Jenže já už tehdy cítila, že to nebude tak jednoduché.

První dny byly rozpačité. Snažila jsem se být vstřícná, vařila jsem obědy, pekla koláče, hrála si s vnoučaty. Ale brzy jsem zjistila, že Lucie má na všechno svůj systém. „Jano, já radši uklidím kuchyň sama, ať to máme podle mého,“ řekla mi jednou a já se cítila jako neschopná stařena. Tomáš se mě nezastal. Jen pokrčil rameny a šel si hrát s dětmi.

Karel je z celé situace otrávený. „Tohle je náš dům, Jano! Nemůžou si tu dělat, co chtějí,“ rozčiluje se večer v ložnici. „Ale co mám dělat? Je to náš syn,“ odpovídám zoufale. Vím, že má pravdu, ale nedokážu Tomášovi říct ne. Vždycky byl citlivý, po rozvodu rodičů Lucie se stáhl do sebe a já měla pocit, že ho musím chránit. Teď mám pocit, že chráním všechny – jen ne sebe.

Jednoho dne přijdu do obýváku a vidím, jak Lucie přestavuje nábytek. „Chtěla jsem to tu trochu prosvětlit,“ vysvětluje mi s úsměvem. „Doufám, že ti to nevadí.“ Vadí mi to. Vadí mi, že už nemám klid na čtení, že nemůžu jít do koupelny, kdy chci, že se musím ptát, jestli můžu použít vlastní troubu. Vadí mi, že Tomáš zapomněl, kdo tu žil první.

Jednou večer sedím s Karlem u televize a slyšíme hádku z kuchyně. „Proč jsi to řekla mojí mámě? Vždyť víš, jak je citlivá!“ křičí Tomáš na Lucii. „Protože už toho mám dost! Pořád se tu motá a já nemám žádné soukromí!“ odpovídá Lucie. S Karlem si vyměníme pohled. Je to poprvé, co slyším, že i oni mají problém. Najednou mě napadne: Možná nejsme jediní, kdo se cítí jako vetřelci.

Další den ráno sedím u stolu a dívám se z okna na zahradu. Přijde za mnou Tomáš. „Mami, promiň za včera. Je to těžké pro všechny.“ Chci mu říct, že chápu, ale místo toho se rozpláču. „Já už nevím, jak dál,“ vzlykám. Tomáš mě obejme a poprvé po dlouhé době cítím jeho blízkost.

Večer svolávám rodinnou poradu. Sedíme všichni u stolu – já, Karel, Tomáš, Lucie a děti. „Musíme si nastavit pravidla,“ začínám nejistě. „Potřebuju mít svůj prostor. Chci mít klid aspoň v ložnici a v pracovně.“ Lucie se tváří dotčeně, ale Tomáš přikyvuje. Nakonec se domluvíme – kuchyň bude společná, ale každý bude mít svůj den na vaření. Děti budou mít vyhrazený čas na hraní v obýváku.

Není to ideální. Občas se pohádáme kvůli maličkostem – kdo zapomněl koupit mléko, kdo nechal otevřenou branku na zahradě. Ale pomalu se učíme spolu žít. Nejvíc mě bolí vědomí, že už nikdy nebudu mít svůj domov jen pro sebe. Ale možná je to cena za rodinu.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí dětem a ztrátou vlastního života? Měla jsem být tvrdší? Nebo je rodina opravdu to nejdůležitější? Co byste udělali vy na mém místě?