Tchán, který nám požírá domov – kde končí rodina a začíná soukromí?

„Zase tu je,“ zašeptala jsem si pro sebe, když jsem uslyšela klíč v zámku. Bylo půl šesté večer, právě jsem vytáhla z trouby zapečené brambory a doufala, že si s Petrem a dětmi konečně v klidu sedneme k večeři. Místo toho se dveře rozletěly a v nich stál pan Karel, můj tchán, s úsměvem od ucha k uchu.

„Nazdar rodinko! Co dobrého dneska vaříte?“ zahlaholil a už si to mířil rovnou do kuchyně. Petr se na mě omluvně podíval, ale ani tentokrát neřekl nic. Děti se rozběhly k dědovi, protože jim vždycky přinesl nějakou sladkost. Já jsem jen sevřela rty a snažila se potlačit vztek, který ve mně už týdny narůstal.

Když jsem se před dvěma lety za Petra vdala, byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že jsme tým, že spolu zvládneme všechno. Jenže poslední půlrok se náš byt změnil v průchoďák. Pan Karel ovdověl a od té doby k nám chodí denně. Nezvoní, neptá se, prostě přijde. Otevře lednici, vytáhne si pivo, salám, někdy i zbytek večeře, a usadí se k televizi. Někdy zůstane až do noci.

„Jani, nech ho, je to jen na chvilku, potřebuje nás,“ říká mi Petr pokaždé, když si dovolím něco namítnout. Jenže ta chvilka trvá už měsíce. Začala jsem si všímat, že nakupuji dvakrát tolik jídla, že děti jsou rozmrzelé, protože večery už nejsou naše. A hlavně – že se doma necítím doma.

Jednoho večera, když děti usnuly a pan Karel konečně odešel, jsem už nevydržela. „Petře, tohle už nejde. Já už nemůžu. Každý den je tu, všechno nám sní, nemáme žádné soukromí. Já už se bojím otevřít lednici, aby tam vůbec něco bylo.“

Petr se na mě podíval, jako bych byla cizí. „Vždyť je to můj táta. Nemá nikoho jiného. Ty bys ho vyhodila na ulici?“

„Nechci ho vyhazovat! Ale potřebuju, abychom měli taky čas jen pro sebe. Abychom mohli být rodina. On nám tu všechno zabírá – prostor, čas, jídlo… i tebe.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Ale já už to dál nechtěla snášet. Další dny jsem byla podrážděná, hádali jsme se kvůli maličkostem. Děti začaly být nervózní, když slyšely klíč v zámku. Všichni jsme byli v napětí.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla to nahlas i panu Karlovi. „Pane Karle, já vím, že jste teď sám a je vám těžko. Ale potřebujeme taky trochu klidu. Bylo by možné, abyste nám aspoň dal vědět, kdy přijdete?“

Podíval se na mě, jako bych ho bodla nožem. „Tak já už sem asi nemám chodit vůbec, co?“ řekl tiše a odešel. Petr byl na mě naštvaný, děti plakaly, protože děda odešel bez rozloučení. Celý večer jsem proplakala.

Druhý den nepřišel. Ani ten další. V bytě bylo ticho, ale nebylo to úlevné ticho. Bylo to ticho viny a smutku. Petr se mnou skoro nemluvil. Děti se ptaly, kdy přijde děda.

Po týdnu jsem sebrala odvahu a šla za panem Karlem domů. Seděl u stolu, před sebou studený čaj a noviny. „Promiňte mi to,“ řekla jsem tiše. „Nechtěla jsem vás vyhnat. Jen… potřebuju taky trochu prostoru.“

Mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Když člověk zůstane sám, bojí se ticha. U vás bylo živo. Asi jsem to přehnal.“

Seděli jsme spolu dlouho a povídali si o jeho ženě, o tom, jak moc mu chybí. Poprvé jsem ho viděla opravdu zlomeného.

Domluvili jsme se, že bude chodit dvakrát týdně na večeři – vždycky ve středu a v neděli. Ostatní dny si zavoláme nebo napíšeme.

Doma bylo zase líp. Petr mi poděkoval, že jsem to zvládla vyřešit. Děti se těšily na společné večeře s dědou a já měla pocit, že jsme konečně našli rovnováhu.

Ale někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního domova? A dá se vůbec někomu vysvětlit, že i láska potřebuje hranice? Co byste udělali vy na mém místě?