Narozeniny, které všechno změnily: Jak jsem se postavila své tchyni a našla samu sebe

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Ty jsi ani neupekla dort?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který by dokázal rozříznout sklo. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Tchyně, paní Novotná, stála ve dveřích s rukama v bok a pohledem, který by porazil i vola.

„Letos jsem si říkala, že bychom mohli dort objednat z cukrárny,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Chtěla jsem si taky trochu užít oslavu.“

Ticho. Pak se ozvalo posměšné odfrknutí. „No to je teda novinka. To už ani ten dort nejsi schopná upéct? Chudák Petr, tohle si nezaslouží.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct na balkon a zamknout za sebou dveře. Ale místo toho jsem se nadechla. „Myslím, že je fér, když se o oslavu podělíme. Já už nechci všechno dělat sama.“

Tchyně se otočila na podpatku a odešla. Slyšela jsem, jak v obýváku šeptá něco švagrové Lucii. Věděla jsem, že tohle bude ještě dlouhý den.

Celé roky jsem byla ta hodná snacha. Ta, která vždycky připravila řízky, bramborový salát, napečené koláče, všechno uklidila, usmívala se a nikdy si nestěžovala. Petr mi vždycky říkal: „Maminka je prostě taková, neber si to.“ Jenže já už nemohla. Po dvou dětech, práci na poloviční úvazek a domácnosti na krku jsem měla pocit, že se rozpadám na kousky.

Letos jsem si dala předsevzetí: budu si stát za svým. Nebudu už ta neviditelná služka, co se rozkrájí pro všechny. A tak jsem objednala dort, koupila chlebíčky a řekla Petrovi, že letos si oslavu taky užiju. On jen pokrčil rameny: „Jak chceš.“

Hosté začali přicházet už v jednu. Tchán přinesl láhev slivovice, švagrová Lucie s manželem dvě děti, které okamžitě začaly běhat po bytě a tahat našeho psa za ocas. Tchyně si sedla ke stolu a začala kritizovat: „To je ale malý výběr chlebíčků. A kde je ten domácí bramborový salát?“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Letos jsem ho nedělala. Je tu spousta jiného jídla.“

Lucie protočila oči. „To je nějaká nová móda? Že si všechno objednáme a nic neuděláme sami?“

Petr seděl u stolu a mlčel. Ani se na mě nepodíval. Děti křičely, pes štěkal, v kuchyni se začal hromadit špinavý nádobí. Měla jsem chuť začít křičet nebo brečet. Ale místo toho jsem si nalila skleničku vína a sedla si ke stolu.

Tchyně na mě upřela pohled. „Jitko, ty dneska nějak nestíháš. To už ani kávu nám neuvaříš?“

„Kávovar je na lince, klidně si ji uvařte,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi nezněl hlas roztřeseně.

V tu chvíli to bouchlo. „Tohle je teda pěkná ostuda! Takovou snachu jsem si pro svého syna nepředstavovala!“ vykřikla tchyně a vstala od stolu. „Petr, ty s tím něco neuděláš?“

Petr se konečně podíval na mě. V očích měl strach i únavu. „Mami, nech toho. Jitka má pravdu, nemůže všechno dělat sama.“

Ticho. Všichni na nás zírali. Děti přestaly křičet, pes přestal štěkat. Tchyně se rozplakala. „Takovou nevděčnost jsem ještě nezažila! Já jsem se pro tuhle rodinu obětovala celý život a teď mě tu nikdo nechce!“

Lucie ji objala a začala mě obviňovat: „Jitko, ty jsi to přehnala. Maminka je stará, měla bys jí vyjít vstříc.“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „A kdo vyjde vstříc mně? Kdo se někdy zeptal, jak mi je? Jestli to zvládám? Já už prostě nemůžu být ta, co všechno vydrží a nikdy si nestěžuje!“

Rozhostilo se trapné ticho. Tchán si nalil dalšího panáka. Petr mě vzal za ruku pod stolem. „Jitko, pojď na chvíli ven.“

Na balkoně jsem se rozbrečela. „Já už to takhle dál nedám, Petře. Potřebuju, abys stál za mnou. Abychom byli tým.“

Petr mě objal. „Já vím. Omlouvám se. Měl jsem to říct už dávno.“

Když jsme se vrátili do bytu, atmosféra byla napjatá. Tchyně seděla v koutě a utírala si oči. Lucie se na mě ani nepodívala. Ale já cítila zvláštní úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsem řekla nahlas, co cítím.

Oslava skončila dřív než obvykle. Hosté odcházeli v rozpacích. Petr mi pomáhal s úklidem a večer jsme si spolu dali zbytek dortu. Děti spaly a já měla pocit, že se mi poprvé po letech lépe dýchá.

Druhý den mi přišla zpráva od tchyně: „Doufám, že jsi spokojená. Rozbila jsi rodinu.“ Chvíli jsem váhala, ale pak jsem odepsala: „Nerozbila jsem rodinu. Jen už nechci být neviditelná.“

Nevím, co bude dál. Možná se vztahy ještě zhorší, možná se časem uklidní. Ale jedno vím jistě – už nikdy se nenechám zatlačit do kouta.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejně? Kolik z nás se bojí říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?