Na důchodě jsem se přihlásila na kurz angličtiny: Nečekala jsem, že učitel změní celý můj život

„Paní Nováková, vy jste zase zapomněla domácí úkol?“ ozvalo se ostře přes celou třídu. Všichni se otočili. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všechno ve mně křičelo: Proč jsem sem vůbec lezla? V šedesáti sedmi letech, s bolavými zády a hlavou plnou starostí, jsem se rozhodla učit anglicky. Proč? Protože jsem si myslela, že důchod je jen čekání na konec. Ale teď jsem tu seděla v malé učebně v Praze na Smíchově, mezi dalšími seniory, a styděla se jako malá holka.

„Omlouvám se, pane učiteli,“ zamumlala jsem. Učitel, pan Procházka, se na mě podíval. Nebyl to žádný mladík – šediny ve vlasech, hluboké vrásky kolem očí, ale pohled měl ostrý a laskavý zároveň. „To nevadí, paní Nováková. Zkuste to příště. Každý den je nový začátek.“

Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho po hodině. Seděla jsem v tramvaji číslo 9, dívala se z okna na šedé domy a přemýšlela, kdy naposledy jsem něco začala. Po smrti manžela jsem se uzavřela do sebe. Děti mě navštěvovaly jen o víkendech, vnoučata měla svůj svět. Zahrádka mě už nebavila, knihy jsem četla bez radosti. A teď najednou… někdo věřil, že můžu začít znovu.

Další týden jsem přišla na kurz dřív. Pan Procházka už tam byl, připravoval tabuli. „Dobrý den, paní Nováková. Jak se máte?“ zeptal se a usmál se. „Moc dobře ne,“ přiznala jsem. „Mám pocit, že už nic neumím. Že jsem zbytečná.“

Přestal psát a podíval se mi do očí. „To znám. Já jsem byl učitelem na gymnáziu třicet let. Pak mě propustili, protože jsem byl prý starý. Myslel jsem, že už mě nic nečeká. Ale pak jsem začal učit tady. A víte co? Každý den mě někdo překvapí. Vy taky.“

Ta slova mě zahřála. Začala jsem se snažit víc. Doma jsem si četla anglické články, psala si slovíčka na papírky a lepila je po bytě. Syn mi říkal, že jsem blázen. „Mami, na co ti to bude? Stejně už nikam nepojedeš.“ Ale já jsem cítila, že to dělám pro sebe.

Jednou jsme měli ve třídě cvičení – povídat o svém největším strachu. Všichni mluvili o nemocech, smrti, samotě. Když přišla řada na mě, rozklepaly se mi ruce. „Bojím se, že už nikdy nebudu nikoho zajímat,“ řekla jsem tiše. Ve třídě bylo ticho. Pan Procházka se na mě podíval a řekl: „Ale vy jste důležitá. Pro mě určitě.“

Od té chvíle jsem se těšila na každou hodinu. Začali jsme si s panem Procházkou povídat i po hodinách. Vyprávěl mi o svém životě – jak ho opustila žena, jak se jeho syn odstěhoval do Brna a už se neozval. Najednou jsem zjistila, že nejsme tak odlišní. Oba jsme měli pocit, že jsme zůstali sami.

Jednoho dne mě pozval na kávu do kavárny na Andělu. Seděli jsme u okna, venku padal sníh a já se smála jeho vtipům. Bylo mi jako dvacet. Když jsem přišla domů, dcera si mě prohlížela podezřívavě. „Mami, ty jsi nějaká jiná. Co se děje?“ Nevěděla jsem, co říct. Bála jsem se, že by mě odsoudila. Ale nakonec jsem jí všechno řekla.

„Mami, vždyť je to krásné,“ objala mě. „Jen si dej pozor, abys nebyla zklamaná.“

Začaly jsme s panem Procházkou chodit na procházky po Praze. Ukazoval mi místa, která jsem nikdy neznala – staré uličky na Malé Straně, zapomenuté parky na Žižkově. Povídali jsme si o všem možném – o politice, o dětech, o snech, které jsme si nikdy nesplnili. Jednou mi řekl: „Víte, paní Nováková, já jsem vždycky chtěl jet do Anglie. Ale nikdy jsem neměl s kým.“

Začala jsem o tom přemýšlet. Proč bychom nemohli jet? Děti by měly radost, že se konečně někam podívám. Ale když jsem jim to řekla, syn se rozčílil. „Mami, ty jsi se zbláznila? V tomhle věku? A s cizím chlapem?“ Dcera byla opatrnější: „Mami, hlavně si dej pozor na srdce.“

Ale já jsem cítila, že musím žít. S panem Procházkou jsme si koupili letenky do Londýna. Učila jsem se anglicky ještě víc – chtěla jsem si objednat čaj bez ostychu. Když jsme odlétali, měla jsem slzy v očích. Ne ze strachu, ale z radosti.

V Anglii jsme se ztratili v metru, smáli se dešti a jedli fish and chips na lavičce v parku. Bylo to poprvé po letech, kdy jsem se cítila opravdu živá. Když jsme se vrátili, děti mě objaly a řekly, že jsou na mě pyšné.

Dnes sedím doma u okna, dívám se na rozkvetlý šeřík a přemýšlím: Proč jsme si tolik let mysleli, že stáří znamená konec? Proč nám nikdo neřekl, že i po šedesátce může začít něco nového? Možná je čas přestat se bát a začít žít. Co myslíte vy? Má smysl riskovat i na stará kolena?