Proč jsou na stole párky místo řízků?

„Proč jsou na stole párky místo řízků?“ vyhrkl jsem podrážděně, sotva jsem vešel do kuchyně. Jana se na mě ani nepodívala, jen tiše položila talíř s hořčicí a chlebem na stůl. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsme v pátek měli řízky. Byla to naše tradice, něco, co drželo pohromadě celý týden. Teď tu sedím, děti už dávno bydlí jinde, a místo vůně smaženého masa cítím jen lacinou uzeninu.

„Neměla jsem čas,“ odpověděla tiše. „Byla jsem unavená.“

„Unavená? Z čeho? Vždyť tu nejsou děti, nemusíš nikam běhat, nemusíš vařit pro čtyři lidi…“

Věděl jsem, že jsem to přehnal, ale nemohl jsem si pomoct. Všechno mě poslední dobou rozčilovalo. Prázdný byt, ticho, které se rozléhalo po chodbách, a Jana, která se mi zdála čím dál vzdálenější. Když jsme byli mladí, smáli jsme se spolu, hádali se kvůli hloupostem, ale vždycky jsme se usmířili. Teď mám pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď.

Sedl jsem si ke stolu a začal jíst. Párky byly vlažné, chleba trochu okoralý. Jana si sedla naproti mně, ale ani se nedotkla svého talíře. Mlčeli jsme. Hodiny na zdi tikaly hlasitěji než kdy dřív.

„Volala ti dneska Lucie?“ zeptala se najednou.

„Ne. Asi má zase moc práce. Tomáš taky nevolal. Nikdo nevolá.“

Jana sklopila oči. Všiml jsem si, že má kolem nich nové vrásky. Kdy jsme tak zestárli? Kdy se z nás stali dva cizí lidé, kteří spolu sdílejí jen byt a pár vzpomínek?

„Možná bychom je mohli pozvat na neděli na oběd,“ navrhla opatrně.

„A proč by chodili? Mají svoje životy. Tomáš má malýho, Lucie je pořád v práci. Už nás nepotřebují.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc mě to bolí. Celý život jsme se snažili dětem dát to nejlepší, obětovali jsme jim všechno. A teď? Jsme tu sami. Nikdo nám nezavolá, nikdo se nezeptá, jak se máme. Jen ticho a párky k večeři.

Jana vstala a začala uklízet stůl. Chtěl jsem jí něco říct, omluvit se, ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem zapnul televizi. Zprávy, reklamy, nějaký starý seriál. Všechno mi připadalo cizí a zbytečné.

Později večer jsem slyšel Janu plakat v ložnici. Ležel jsem na gauči a díval se do stropu. Přemýšlel jsem, kde jsme udělali chybu. Možná jsme se příliš soustředili na děti a zapomněli na sebe. Možná jsme si nikdy neřekli, co opravdu cítíme.

Ráno jsem se probudil dřív než obvykle. Jana už byla v kuchyni, vařila kávu. Sedl jsem si naproti ní a chvíli jsme jen mlčky pili. Pak jsem se nadechl a řekl: „Promiň za včerejšek. Nešlo o párky. Jen… mám pocit, že už nic nemá smysl.“

Jana se na mě podívala a v očích měla slzy. „Já vím. Taky se tak cítím. Ale možná bychom s tím měli něco udělat. Najít si nový smysl. Pro nás dva.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme spolu opravdu mluvili. Začali jsme plánovat malý výlet na Šumavu, kde jsme byli naposledy před dvaceti lety. Najednou jsem měl pocit, že ještě není všechno ztracené.

Ale stejně mě pořád pronásleduje otázka: Dá se vůbec začít znovu, když už je člověku přes padesát? Nebo je to jen marná snaha zachránit něco, co už dávno zmizelo? Co byste udělali vy na mém místě?