Když se tchyně stane hrozbou ve vlastním domě: Příběh Jany z Brna

„Jano, proč jsi zase nedala ten ručník na správné místo? Vždyť jsem ti to už říkala!“ ozvalo se z koupelny. Bylo půl sedmé ráno, venku ještě tma, a já už cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Věra, moje tchyně, byla v našem bytě teprve tři týdny, ale měla jsem pocit, že tu vládne odjakživa.

Když mi Petr, můj muž, oznámil, že jeho maminka potřebuje na čas bydlet u nás, protože rekonstruují její byt v Líšni, snažila jsem se být vstřícná. „Je to jen na pár týdnů, Jani, prosím,“ říkal tehdy. Jenže už po prvním týdnu jsem pochopila, že to nebude jednoduché. Věra byla zvyklá mít všechno pod kontrolou – a teď se rozhodla, že bude řídit i náš život.

Začalo to nenápadně. „Janičko, já ti pomůžu s večeří,“ nabízela se. Jenže místo pomoci mi přerovnala celou kuchyň, vyhodila moje oblíbené koření a místo něj přinesla svoje. „Tohle je lepší, věř mi,“ usmívala se, ale v očích měla chlad. Petr si ničeho nevšímal. „Maminka to myslí dobře,“ říkal, když jsem si stěžovala. Jenže já jsem cítila, jak se mi pod rukama rozpadá můj vlastní domov.

Jednoho večera, když jsem přišla z práce, seděla Věra s Petrem u stolu a tiše si povídali. Jakmile jsem vešla, zmlkli. „Jani, maminka říká, že bychom měli víc šetřit. Prý moc utrácíš za zbytečnosti,“ oznámil mi Petr. Zůstala jsem stát v předsíni s taškou v ruce a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. „A co přesně jsou ty zbytečnosti?“ zeptala jsem se. Věra se na mě podívala s úsměvem: „Třeba ty tvoje drahé šampony. Vždyť obyčejné mýdlo stačí.“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním bytě. Věra rozhodovala, co se bude vařit, kdy se bude prát, dokonce i to, kdy můžeme s Petrem sledovat televizi. Každý večer jsem usínala s pocitem, že jsem selhala – jako manželka, jako hospodyně, jako člověk. Petr byl čím dál víc na její straně. „Jsi přecitlivělá, Jani. Maminka je jenom zvyklá na svůj pořádek.“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela jsem, jak Věra do telefonu šeptá: „Ona není pro Petra dost dobrá. Je líná a neumí se postarat o domácnost.“ Stála jsem za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. V tu chvíli jsem pochopila, že to není jen o ručnících nebo šamponech. Věra mě chtěla z našeho života vytlačit.

Začala jsem být nervózní, podrážděná, hádali jsme se s Petrem kvůli maličkostem. Jednou v noci jsem se rozplakala a Petr mě objal: „Jani, co se děje? Proč jsi taková?“ „Protože mám pocit, že už tu nejsem doma,“ zašeptala jsem. On jen povzdechl: „To přejde, až maminka odejde.“ Jenže já jsem věděla, že to nepřejde. Něco se mezi námi zlomilo.

Jednoho rána jsem našla na stole vzkaz: „Janičko, dneska přijde moje kamarádka Alena, prosím, buď doma a připrav něco k zakousnutí.“ Byla jsem v práci, měla jsem schůzku s klientem, ale Věra to neřešila. Když jsem jí zavolala, jen odsekla: „To snad zvládneš zařídit, ne?“ V práci jsem byla duchem nepřítomná, kolegyně si všimly, že se něco děje. „Jano, jsi v pořádku?“ ptala se mě Martina. Chtěla jsem jí všechno říct, ale styděla jsem se. Připadala jsem si slabá.

Situace se vyhrotila, když Věra začala Petrovým jménem psát SMS jeho bývalé přítelkyni. „Jen tak, abych zjistila, jak se má,“ řekla mi s ledovým klidem. To už jsem nevydržela. „Věro, tohle je můj domov! Nechci, abyste zasahovala do našeho vztahu!“ vykřikla jsem. Petr stál mezi námi a nevěděl, co říct. „Maminka to nemyslela zle,“ zamumlal. „Ale já už to dál nevydržím!“ rozplakala jsem se.

Následující dny byly peklo. Věra se mnou nemluvila, Petr byl naštvaný, doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Jednou večer jsem si sedla na balkon a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli má smysl bojovat. Mám odejít? Nebo se mám postavit a bránit svůj domov?

Nakonec jsem si sbalila pár věcí a odjela na víkend k rodičům do Tišnova. Tam jsem si poprvé po dlouhé době oddechla. Maminka mě objala: „Janičko, nesmíš dovolit, aby tě někdo zničil. Ani kvůli Petrovi.“

Po návratu jsem si s Petrem sedla a všechno mu řekla. O tom, jak se cítím, jak mě Věra ničí, jak už nemůžu dál. Poprvé mě opravdu poslouchal. „Jani, promiň. Já jsem to neviděl…“ řekl tiše. Dohodli jsme se, že Věra musí odejít. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že jinak náš vztah nepřežije.

Když Věra odcházela, podívala se na mě s nenávistí v očích. „Jednou toho budeš litovat,“ sykla. Ale já už se nebála.

Dnes je to rok od té doby. S Petrem jsme pořád spolu, ale náš vztah už nikdy nebude stejný. Naučila jsem se ale něco důležitého – nikdy nesmím dovolit, aby někdo jiný rozhodoval o mém životě.

Kolik z vás zažilo něco podobného? Máte odvahu postavit se za sebe, i když to znamená jít proti vlastní rodině?