Deset let poté: Když se Petr vrátil z nicoty, všechno se změnilo

„Mami, někdo zvoní!“ volala na mě dcera Anička z předsíně. Bylo sobotní ráno, venku pršelo a já se snažila v kuchyni zachránit připálenou bábovku. V tu chvíli jsem ještě netušila, že za dveřmi stojí Petr – muž, který před deseti lety beze slova zmizel z našeho života.

Srdce mi vynechalo úder. Všechno se mi v hlavě roztočilo. Petr. Můj manžel. Otec mých dětí. Muž, který mě nechal samotnou s hypotékou, dvěma malými dětmi a tisícem otázek, na které nikdy neodpověděl. „Aničko, běž do pokoje,“ řekla jsem tiše a šla otevřít.

Stál tam. Starší, zarostlý, s očima plnýma výčitek. „Ahoj, Jitko,“ zašeptal.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jak se zachovám.

„Potřebuju s tebou mluvit. Prosím.“

Zavřela jsem oči. Všechno ve mně křičelo, abych zabouchla dveře a už ho nikdy neviděla. Ale něco mě nutilo ustoupit stranou a pustit ho dovnitř.

Seděli jsme v kuchyni. Petr se nervózně díval na stůl, kde ležely dětské pastelky a rozpitý čaj. „Vím, že nemám právo tě o nic žádat,“ začal. „Ale musím ti to vysvětlit.“

„Deset let jsi byl pryč! Deset let! Víš vůbec, co jsi nám udělal?“ křičela jsem a slzy mi stékaly po tváři. „Anička tě skoro nezná. Honza tě nenávidí. A já… já už nevím, co cítím.“

Petr se rozplakal. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného. „Já vím. Zpackal jsem to. Byl jsem zbabělec. Odešel jsem, protože jsem měl pocit, že všechno kazím. V práci mě vyhodili, měl jsem dluhy… Nechtěl jsem vás stáhnout s sebou.“

„A tak jsi nás nechal samotné? Myslíš, že to bylo lepší?“

Mlčel. V kuchyni bylo slyšet jen tikání hodin a tlumený smích dětí z vedlejšího pokoje.

„Kde jsi byl celou tu dobu?“ zeptala jsem se nakonec tiše.

„Nejdřív v Ostravě, pak v Brně. Pracoval jsem na stavbách, spal po ubytovnách. Pak jsem skončil na ulici. Dlouho jsem pil… Ale poslední rok jsem byl na léčení. Snažím se začít znovu.“

Dívala jsem se na něj a v hlavě mi běžely všechny ty roky: první Vánoce bez něj, když Anička plakala, že chce tátu; Honzovy noční můry; moje zoufalství, když mi banka hrozila exekucí. Jak jsem se musela naučit být silná, i když jsem byla na dně.

„Proč ses vrátil právě teď?“

Petr sklopil hlavu. „Protože už nechci utíkat. Chci být aspoň trochu tátou svým dětem. A… možná ti to nikdy neodpustíš, ale chtěl bych ti pomoct.“

V tu chvíli vešel do kuchyně Honza. Už mu bylo patnáct a v očích měl stejný vztek jako já před chvílí. „Co tady děláš?“ vyštěkl na Petra.

„Honzo…“ začal Petr.

„Neříkej mi Honzo! Pro mě jsi cizí člověk!“ zakřičel syn a práskl dveřmi.

Zůstali jsme s Petrem sami. Oba jsme věděli, že tohle nebude jednoduché.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o všem, co jsme prožili – i o tom, co jsme mohli prožít, kdyby Petr neodešel. Vzpomněla jsem si na jeho smích, na to, jak mě držel za ruku u porodu Aničky… a pak na všechny ty roky ticha.

Druhý den ráno seděl Petr na lavičce před domem. Nevěděla jsem, co mu říct. Měla bych mu dát šanci? Nebo ho poslat pryč?

Maminka mi vždycky říkala: „Jitko, odpuštění není pro toho druhého – je pro tebe.“ Ale jak odpustit někomu, kdo ti zlomil srdce?

Petr zůstal ve městě několik dní. Snažil se mluvit s dětmi, ale Honza ho odmítal vidět. Anička byla zvědavá – ptala se mě na tátu, chtěla vědět, proč odešel. Bylo těžké jí vysvětlit pravdu bez toho, abych ji ranila.

Jednou večer jsme seděli s Petrem v parku. „Jitko,“ řekl tiše, „vím, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale chci být aspoň nějak součástí vašeho života.“

Dívala jsem se na něj dlouho mlčky. „Nevím, jestli to dokážu,“ přiznala jsem upřímně.

„Já to chápu,“ řekl smutně.

Když Petr odjel zpátky do Brna, zůstala po něm prázdnota – ale i zvláštní klid. Věděla jsem, že už nikdy nebudeme jako dřív. Ale možná je čas přestat žít minulostí a začít hledat sílu v sobě.

Někdy si říkám: Je možné odpustit něco takového? A co byste udělali vy na mém místě?