Když můj manžel zapomněl na naši rodinu kvůli svému bratrovi

„Zase tam jdeš? A co my?“ vyhrkla jsem, když si Petr potřetí tento týden oblékal kabát a hledal klíče. Venku lilo jako z konve, děti už dávno spaly a v bytě bylo ticho, které tížilo jako kámen. Petr se na mě ani nepodíval. „Musím za Lenkou. Kluci jsou pořád rozhození, potřebují mě.“ Jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný.

Lenka byla vdova po jeho bratrovi Tomášovi. Tomáš zemřel před půl rokem při autonehodě a od té doby se Petr změnil. Jako by se rozhodl, že jeho povinností je nahradit bratra – být druhým otcem pro jeho syny, oporou pro Lenu, opravářem, taxikářem, zachráncem. Jenže já jsem měla pocit, že jeho vlastní rodina – já a naše dvě děti – jsme se stali jen stínem v jeho životě.

Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Petrem plánovali společnou budoucnost. Jak jsme si slibovali, že budeme vždycky stát při sobě. Teď jsem měla pocit, že stojím sama proti světu.

„Mami, kde je táta?“ ptala se mě druhý den ráno Anička, naše osmiletá dcera. Snažila jsem se usmát. „Musel něco zařídit.“ Ale v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že lžu nejen jí, ale i sobě.

Petr se vracel domů pozdě v noci, často unavený a podrážděný. Když jsem se ho ptala, jestli by nemohl být víc s námi, jen mávl rukou. „Lenka to sama nezvládá. Tomáš by chtěl, abych jí pomohl.“

Začala jsem žárlit. Ne na Lenu jako ženu, ale na to, že její rodina byla najednou důležitější než ta naše. Doma se hromadily nevyřčené výčitky a napětí by se dalo krájet. Děti byly smutné a zmatené. Já jsem se cítila zrazená.

Jednoho večera jsem už nevydržela a vybuchla: „A co MY? Co tvoje vlastní děti? Myslíš si, že nepotřebují tátu? Že já nepotřebuju manžela?“ Petr se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla – byl v něm smutek i vztek zároveň. „Ty tomu nerozumíš,“ řekl tiše. „Tomáš byl můj bratr. Nemůžu je nechat na holičkách.“

„A nás můžeš?“ zašeptala jsem.

Následující dny byly plné ticha. Petr chodil domů jen přespávat. Děti se mě ptaly, jestli je táta ještě má rád. Nevěděla jsem, co jim říct. Cítila jsem se zbytečná a opuštěná.

Jednou večer jsem šla pro Aničku do školy a potkala jsem Lenu na hřišti s jejími syny a Petrem. Smáli se spolu, Petr držel jednoho z kluků za ruku. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě.

Doma jsem brečela do polštáře. Přemýšlela jsem, jestli mám právo být naštvaná. Vždyť Petr dělá správnou věc – pomáhá rodině svého bratra. Ale proč mám pocit, že kvůli tomu ztrácím svou vlastní rodinu?

Začala jsem si všímat, že i sousedé si šeptají. „Chudák Jana,“ slyšela jsem jednou v obchodě. „Ten její pořád běhá za tou vdovou…“ Cítila jsem stud i vztek zároveň.

Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit si s Lenou. Pozvala jsem ji na kávu. Seděly jsme naproti sobě v malé kuchyni a já cítila napětí ve vzduchu.

„Leno, potřebuju s tebou mluvit,“ začala jsem opatrně. „Vím, že to máš těžké. Ale moje děti přicházejí o tátu. Já o manžela.“

Lenka sklopila oči. „Já vím, Jano. Ale já si o pomoc neříkám. Petr sem chodí sám od sebe. Já bych to zvládla i bez něj…“

Byla jsem překvapená její upřímností. „A řekla jsi mu to někdy?“

„Nechci mu ublížit. Má pocit viny, že Tomáš zemřel…“

V tu chvíli mi došlo, že Petr možná utíká před vlastní bolestí tím, že se stará o cizí rodinu. Ale co my? Kdo se postará o nás?

Večer jsem si s Petrem sedla ke stolu. „Péťo, já už takhle nemůžu dál. Potřebuju tě doma. Děti tě potřebují. Chápu, že chceš pomáhat Lence a klukům, ale my jsme tvoje rodina.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím, jak to mám udělat. Mám pocit, že když jim nepomůžu, zradím Tomáše.“

„A když nepomůžeš nám, nezradíš nás?“

Ta otázka visela ve vzduchu ještě dlouho poté, co Petr odešel spát do obýváku.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mi pomůže najít sílu a pochopit své pocity. Učila jsem se říkat si o pomoc a nebýt na všechno sama.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Promiň mi to všechno. Nechci vás ztratit. Jen jsem nevěděl, jak zvládnout svůj smutek.“

Objali jsme se a oba jsme plakali.

Nevím, jestli se všechno spraví. Ale vím, že už nechci být jen stínem ve vlastním životě.

Někdy přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí druhým a ochranou vlastní rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?