Dům v Třešňové ulici: Jak jsem přišla o domov a našla odvahu žít dál

„Mami, proč je taková zima?“ šeptla mi Anička do ucha, zatímco jsem ji tiskla k sobě na lavičce v parku na Třešňové ulici. Byla hluboká noc, prosincový mráz nám zalézal pod kabáty a já cítila, jak se mi třesou ruce – ne jen zimou, ale hlavně strachem a hanbou. Vedle nás spal Honzík, schoulený do mého starého svetru. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě.

Ještě před týdnem jsme bydleli v malém bytě v paneláku na okraji Prahy. Nebylo to nic moc, ale byl to náš domov. Jenže pak přišel dopis – výpověď z nájmu kvůli dluhům, které jsem už nezvládala splácet po rozvodu s Petrem. On si našel novou rodinu a o děti se zajímal jen sporadicky. Já zůstala sama, s dvěma dětmi a prací prodavačky v supermarketu, kde mi sotva stačilo na jídlo a základní věci.

„To zvládneme, Aničko,“ snažila jsem se ji uklidnit, i když jsem sama nevěděla, co bude dál. V hlavě mi vířily myšlenky – kam půjdeme? Kdo nám pomůže? Máma mi už dávno řekla, že si za všechno můžu sama, a sestra Jana má vlastní rodinu a starostí dost. Vždycky jsem byla ta silná, co všechno zvládne. Ale teď jsem byla zlomená.

Ráno nás našla paní Novotná, sousedka z vedlejšího vchodu. „Proboha, co tady děláte?“ vykřikla a hned nás zvala k sobě domů. Cítila jsem stud, když jsem jí vysvětlovala naši situaci. „Tohle se může stát každému,“ řekla pevně a nabídla nám teplý čaj a deku. Děti se rozesmály poprvé za několik dní.

Začalo kolečko po úřadech. Sociálka, azylový dům, žádosti o dávky. Všude fronty, neochotné úřednice a pohledy plné soucitu i odsudku. „To jste nemohla myslet na děti dřív?“ slyšela jsem od jedné z nich. Chtěla jsem křičet, že jsem dělala, co jsem mohla, ale místo toho jsem jen mlčela a styděla se.

V azylovém domě to nebylo jednoduché. Sdílený pokoj s další maminkou a jejími třemi dětmi, žádné soukromí, neustálý hluk a napětí. Anička začala koktat, Honzík se v noci budil s pláčem. Já se snažila najít další práci, uklízela jsem po nocích kanceláře a přes den byla s dětmi. Byla jsem vyčerpaná, ale nemohla jsem si dovolit vzdát se.

Jednoho dne mi zavolala Jana. „Mami říkala, že jste na tom špatně. Proč jsi mi nezavolala?“ vyčetla mi. „Nechtěla jsem tě obtěžovat,“ odpověděla jsem tiše. „Jsi moje sestra! Přijeďte k nám aspoň na víkend.“

U Jany doma bylo útulno a voňavo. Její muž Tomáš byl trochu odtažitý, ale děti si hrály spolu a já na chvíli zapomněla na starosti. Večer jsme si s Janou povídaly u vína.

„Víš, vždycky jsem ti záviděla tu tvoji sílu,“ řekla mi najednou. „Ale teď vidím, že i ty potřebuješ pomoc.“ Rozplakala jsem se. Poprvé za dlouhou dobu jsem si dovolila být slabá.

Po návratu do azylového domu mě čekalo překvapení – paní Novotná mezitím rozjela sbírku mezi sousedy. Přinesli nám oblečení, hračky pro děti a dokonce i nějaké peníze. „To není žádná ostuda,“ řekla mi paní Novotná, když jsem jí děkovala se slzami v očích. „Dneska pomůžeme my vám, zítra třeba vy někomu jinému.“

Začala jsem věřit, že to zvládneme. Děti chodily do školy a školky, já si našla brigádu v pekárně a pomalu jsme šetřili na kauci na nový byt. Bylo to těžké – každý den boj o přežití, ale už jsem nebyla sama. Komunita v našem sídlišti mě překvapila svou solidaritou. Lidé, které jsem dřív jen míjela na chodbě, se ptali, jak se máme, nabízeli pomoc.

Jednou večer přišla za mnou Anička: „Mami, až budeme mít zase svůj byt, můžeme pozvat paní Novotnou na návštěvu?“ Usmála jsem se a poprvé po dlouhé době cítila opravdovou naději.

Po půl roce jsme se přestěhovali do malého bytu v přízemí paneláku na Třešňové ulici. Nebyl dokonalý – staré lino, popraskané zdi – ale byl náš. Děti si vyzdobily pokoj obrázky a já pověsila na dveře cedulku: „Vítejte u nás.“

Když dnes večer sedím u okna a dívám se na světla v domech naproti, přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč se tolik stydíme za své slabosti? Možná kdybychom byli k sobě otevřenější, nebylo by tolik osamělých lidí kolem nás… Co myslíte vy?