Jedna studená noc v Praze: Jak policista změnil náš osud

„Stůj! Okamžitě polož tu tašku!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že mi málem vypadly rohlíky z ruky. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem se otočila a spatřila uniformovaného policistu, jak se k nám s bratrem blíží mezi regály. Byla zima, leden, a my už třetí den neměli pořádné jídlo. Máma byla v nemocnici, táta nás opustil před lety a babička, která nás vychovávala, právě přišla o práci. V tu chvíli jsem si myslela, že je konec – že nás zavřou, že už nikdy neuvidím mámu, že jsme všechno zkazili.

„Prosím, pane, my… my jsme jenom hladoví,“ koktal můj mladší bratr Lukáš a schovával se za mě. Policista, vysoký muž s unavenýma očima, se na nás chvíli díval. Všimla jsem si, jak se mu třesou ruce, když si sundával čepici. „Kolik vám je?“ zeptal se tiše. „Mně je šestnáct, Lukášovi dvanáct,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi po tváři stéká slza. V tu chvíli jsem byla připravená na všechno – na výslech, na hanbu, na to, že nás odvedou.

Ale on místo toho udělal něco, co jsem nečekala. „Pojďte se mnou,“ řekl a vedl nás ven z obchodu. Myslela jsem, že nás chce odvést na stanici, ale místo toho nás posadil do svého auta a zapnul topení. „Jste z Vršovic, že?“ zeptal se. Přikývla jsem. „A kde máte rodiče?“

Vysvětlila jsem mu naši situaci. Jak máma leží už třetí týden v Motole, jak babička nemá peníze ani na nájem, jak jsme se snažili vydržet, ale už to prostě nešlo. Policista Tomáš – tak se představil – chvíli mlčel, pak sáhl do kapsy a podal nám dvě housky a čokoládu. „Tohle je ode mě. Ale slibte mi, že už to nikdy neuděláte. Zítra za vámi přijdu domů a zkusíme něco vymyslet.“

Celou cestu domů jsem brečela. Ne z hanby, ale z úlevy. Lukáš mlčel a tiskl v ruce čokoládu, jako by to byl poklad. Doma babička nejdřív křičela, když slyšela, co se stalo, ale pak mě objala a řekla: „Ještě že jste narazili na dobrého člověka.“

Druhý den opravdu přišel. Přinesl nám tašku s jídlem a kontakt na sociální pracovnici. Pomohl babičce vyplnit žádost o dávky a domluvil jí brigádu v místní knihovně. Mně zařídil doučování, abych mohla dokončit školu, a Lukášovi přinesl starý míč. „Každý může udělat chybu,“ řekl nám. „Ale důležité je, co uděláte potom.“

Nebylo to jednoduché. Ve škole se o nás začalo mluvit – někdo slyšel, co se stalo, a posmíval se mi. „Zlodějka,“ šeptali si spolužáci na chodbě. Cítila jsem se hrozně. Jednou jsem to už nevydržela a utekla ze školy. Seděla jsem na lavičce v parku a přemýšlela, jestli má vůbec cenu snažit se něco změnit. V tu chvíli mi přišla SMS od Tomáše: „Nevzdávej to. Každý má právo na nový začátek.“

Začala jsem chodit na doučování a pomáhala babičce s domácností. Lukáš se zapsal do fotbalového kroužku a poprvé po dlouhé době jsem ho viděla smát se. Máma se po dvou měsících vrátila domů a když slyšela, co všechno se stalo, rozplakala se. „Jsem na vás pyšná,“ řekla nám a já jí poprvé po dlouhé době věřila.

S Tomášem jsme zůstali v kontaktu. Občas přišel na čaj, povídal si s námi a ptal se, jak se máme. Jednou jsem se ho zeptala: „Proč jste nám tehdy pomohl?“ Podíval se na mě a řekl: „Protože jsem kdysi taky potřeboval pomoc a někdo mi ji dal. A protože věřím, že každý si zaslouží druhou šanci.“

Dnes je to už pět let. Studuju sociální práci a snažím se pomáhat dětem, které jsou na tom podobně jako já tehdy. Vím, že jeden dobrý čin může změnit celý život. Ale pořád si kladu otázku: Co by se stalo, kdybychom tehdy narazili na někoho jiného? A kolik dětí kolem nás čeká na svou druhou šanci?

Možná bychom se měli častěji ptát: Kolik dobra jsme ochotni dát těm, kteří to nejvíc potřebují?