Když rodina bolí: Proč nemůžu pomoci své sestře

„Kláro, musíš jí pomoct! Lenka je na dně, nemá ani na nájem!“ křičela na mě máma, sotva jsem vešla do jejího panelákového bytu v Modřanech. Její hlas se třásl a v očích měla slzy, které už dávno vyschly, protože poslední týdny plakala pořád. Seděla u kuchyňského stolu, ruce pevně sevřené kolem hrnku s vlažným čajem.

Stála jsem ve dveřích, batoh s notebookem na zádech, a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Mami, já… nemůžu. Sama mám sotva na nájem. Víš, že jsem přišla o práci,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit.

„Ale ty jsi vždycky byla ta silná! Lenka to sama nezvládne. Nathan jí nechal jen dluhy a dvě děti. Ty máš aspoň vysokou školu, najdeš si něco. Ona… ona je prostě jiná.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč je vždycky všechno na mně? Proč já musím být ta, která zachraňuje? Proč se nikdy nikdo nezeptá, jak se mám já?

Lenka byla vždycky ta křehká, ta, kterou jsme museli chránit. Když jsme byly malé, rozbila vázu a já to vzala na sebe. Když propadla z matematiky, já jí dělala úkoly. Když si našla Nathana, všichni jsme věděli, že to není dobrý nápad, ale nikdo jí to neřekl nahlas. A teď, když ji opustil, všichni čekali, že ji zase zachráním.

„Kláro, prosím tě…“ Máma se rozplakala doopravdy. „Já už na to nemám sílu. Já… já nevím, co bude.“

Položila jsem batoh na zem a sedla si naproti ní. „Mami, já fakt nemůžu. Mám dluhy z doby, kdy jsem byla bez práce. Můj účet je v minusu. Nemůžu platit za Lenku i za sebe.“

„Ale ona má dvě děti! Ty nemáš nikoho, jsi sama. To je přece rozdíl!“

Ta věta mě bodla přímo do srdce. Sama. Jako by to byla moje vina. Jako by to, že jsem neměla štěstí na vztahy, znamenalo, že mám povinnost obětovat se pro ostatní.

Vzpomněla jsem si na poslední rozhovor s Lenkou. Volala mi v noci, opilá a zoufalá. „Kláro, Nathan mi nechal jen dluhy. Já to nezvládnu. Prosím tě, půjč mi aspoň na nájem. Děti nemají co jíst.“

„Lenko, já fakt nemám. Sama nevím, jak zaplatím příští měsíc. Zkus požádat o sociální dávky, nebo…“

„Ty jsi vždycky byla sobecká! Všichni tě mají za tu chytrou, ale ve skutečnosti jsi studená jak psí čumák!“ práskla mi do telefonu.

Seděla jsem pak v kuchyni, dívala se na prázdnou lednici a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná sestra. Ale kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním?

Dny plynuly a tlak z rodiny sílil. Táta mi volal, že bych měla být rozumnější. Babička mi psala SMSky, že rodina je přece všechno. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml, že nejsem ve své kůži.

„Kláro, děje se něco?“ zeptal se jednou u kávovaru.

„Jen rodinné trable. Sestra se rozvádí a všichni čekají, že ji zachráním. Ale já sama sotva přežívám.“

Petr se zamyslel. „Víš, já měl podobné. Brácha se zadlužil a máma chtěla, abych mu pomohl. Nakonec jsem přišel o všechny úspory a on stejně skončil v exekuci. Někdy musíš myslet i na sebe.“

Jeho slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Někdy musíš myslet i na sebe. Ale jak to udělat, když tě vychovali k tomu, že rodina je na prvním místě?

Jednoho večera jsem šla za Lenkou. Byla bledá, kruhy pod očima, děti se hádaly o poslední rohlík. „Kláro, prosím tě…“ začala hned ode dveří.

„Lenko, já ti nemůžu dát peníze. Ale můžu ti pomoct najít práci, nebo pohlídat děti, když půjdeš na úřad.“

Zamračila se. „To mi je na nic. Potřebuju peníze teď, ne tvoje rady.“

„Já fakt nemám. Omlouvám se.“

Zavřela mi dveře před nosem. Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě. Ale zároveň se mi ulevilo. Poprvé jsem řekla ne.

Máma mi pak volala, že jsem zklamala celou rodinu. Že Lenka skončí na ulici a bude to moje vina. Ale já už neměla sílu bojovat.

Sedím teď u okna svého malého bytu, dívám se na noční Prahu a přemýšlím: Je špatné myslet někdy na sebe? Kde končí povinnost a začíná sebeúcta? Co byste udělali vy na mém místě?