Můj dům, tvůj domov?

„Mami, prosím tě, aspoň si to promyslete,“ naléhala Tereza, její hlas se třásl a v očích se jí leskly slzy. Seděla naproti mně v kuchyni, kde ještě voněla káva, a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Vedle ní seděl Petr, její snoubenec, nervózně si pohrával s hrnkem. Můj muž Milan stál u okna a mlčky sledoval zahradu, kterou jsme tolik let společně zvelebovali.

„Terezo, to není jen tak,“ odpověděla jsem tiše. „Ten dům jsme s tátou stavěli dvanáct let. Každou cihlu jsme drželi v ruce, každý strom na zahradě jsme zasadili spolu.“

Tereza se rozplakala. „Já vím, mami. Ale my s Petrem nemáme šanci na vlastní bydlení. Hypotéky jsou šílené, byty v Praze nedostupné. A vy přece můžete jít do menšího bytu, vždyť už jste sami…“

Milan se otočil. „A co když nechceme být sami? Co když jsme tenhle dům stavěli právě proto, abychom tu spolu zestárli?“ Jeho hlas byl tvrdší, než jsem čekala. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není jen o domě. Je to o nás všech.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely vzpomínky: první Vánoce v rozestavěném obýváku, kdy jsme seděli na matracích a jedli bramborový salát z plastových misek. Jak Tereza běhala po zahradě s rozbitým kolenem a Milan ji nosil v náručí. Jak jsme spolu sázeli jabloň, která teď každý podzim sklání větve pod tíhou plodů.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky, ale kolegyně Jana si všimla mé zamyšlenosti. „Co se děje?“ zeptala se starostlivě.

„Tereza chce, abychom jí dali dům,“ vyhrkla jsem a slzy mi vyhrkly do očí. Jana mě objala. „To je těžké. Ale víš co? Já bych pro děti udělala cokoliv.“

Ale opravdu bych měla? Večer jsme s Milanem seděli v obýváku a mlčeli. Televize hrála do ticha, ale nikdo ji neposlouchal.

„Myslíš, že bychom to zvládli? Odejít odsud?“ zeptala jsem se tiše.

Milan zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale vím, že jestli jim ten dům dáme, už nikdy ho neuvidíme stejnýma očima.“

Další den přišla Tereza sama. Sedla si ke mně na pohovku a chytila mě za ruku. „Mami, nechci vás zranit. Ale já už nevím, co dělat. S Petrem jsme si všechno spočítali – hypotéka by nás zruinovala. A já chci mít děti tady, kde jsem vyrůstala.“

„A co my?“ vyhrkla jsem. „Co naše stáří? Co když onemocníme? Co když budeme potřebovat pomoc?“

Tereza sklopila oči. „Můžete tu zůstat s námi. Uděláme z domu dvougenerační. Budeme tu všichni spolu.“

Ta představa mě děsila i lákala zároveň. Ale Milan byl proti. „Já nechci žít ve vlastním domě jako host,“ řekl večer tvrdě.

Začali jsme se hádat. Poprvé po letech jsme na sebe křičeli. Milan mi vyčítal, že dávám přednost Tereze před ním. Já mu zase vyčítala jeho tvrdohlavost.

Dny plynuly v napětí. Tereza přestala volat. Petr mi napsal dlouhou zprávu, kde mi děkoval za všechno a omlouval se za nátlak.

Jednoho večera jsem seděla sama na terase a dívala se na západ slunce nad střechami sousedních domů. Uvědomila jsem si, že tenhle dům je víc než jen zdi a střecha – je to kronika našeho života. Ale taky jsem cítila tíhu odpovědnosti: co když Tereza odejde a už se nikdy nevrátí? Co když nám tohle rozhodnutí zničí rodinu?

Nakonec jsme svolali rodinnou radu. Seděli jsme všichni u stolu a mlčeli.

„Terezo,“ začala jsem opatrně, „víš, jak moc tě máme rádi. Ale tenhle dům je i náš domov. Nejsme připravení ho opustit.“

Tereza plakala, Petr ji objímal. Milan seděl strnule a díval se do stolu.

„Ale můžeme vám pomoct najít něco vlastního,“ dodala jsem rychle. „Pomůžeme vám s penězi na začátek, budeme tu pro vás.“

Tereza nakonec přikývla. „Chápu to, mami. Jen jsem doufala…“

Dnes je to pár měsíců od té hádky. S Terezou jsme si blíž než kdy dřív – i když to bolelo, pochopila nás. Petr s ní našel malý byt na okraji města a začínají nový život.

Někdy sedím na zahradě a přemýšlím: Udělali jsme správně? Měla jsem dát přednost dceři před svými sny? Nebo je v pořádku myslet i na sebe?

Co byste udělali vy? Je správné obětovat vlastní štěstí pro děti – nebo má každý právo na svůj domov?