Každá sobota u tchánů: Slzy, lži a tajemství pod pergolou

„Proč to zase děláš, Martine? Proč vždycky musíš všechno zlehčovat?“ vyhrkla jsem, když jsme v sobotu večer seděli v kuchyni u tchánů a já už podruhé během hodiny slyšela, jak se můj muž směje na účet mého neklidu. Venku se stmívalo, v pergole, kterou Petr s Martinem stavěli už třetí měsíc, se ještě ozývalo bouchání kladiva. Tchyně Jana krájela bábovku a tvářila se, že neslyší, jak se hádáme.

„Kláro, prosím tě, nech toho. Jsme tu přece kvůli rodině, ne?“ odpověděl Martin a pohladil mě po ruce, jako by tím mohl zahladit všechny šrámy, které se za ty roky nasbíraly. Jenže já už nedokázala předstírat. Každá sobota byla stejná – úsměvy, povinné historky, a pak ticho, které dusilo.

Petr, Martinův mladší bratr, byl v poslední době až podezřele ochotný pomáhat s pergolou. Každý víkend přijížděl první, odcházel poslední. Nikdy jsem ho neviděla tak zapáleného do práce, dokonce ani když stavěl vlastní dům. „Petr je prostě rád, že může pomoct,“ říkala tchyně, ale já jsem jí nevěřila. Něco mi nesedělo.

Jednou jsem šla pro dřevo do kůlny a zaslechla jsem, jak Petr s někým šeptá za rohem. „Musíme to udělat dřív, než si toho někdo všimne,“ říkal. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se objevila, oba zmlkli – Petr a… moje švagrová Lucie. Ta Lucie, která vždycky tvrdila, že jí je Petr protivný, že by s ním nevydržela ani pět minut.

Od té chvíle jsem začala dávat pozor. Všimla jsem si, jak se na sebe dívají, jak se Lucie směje jeho vtipům, jak se Petr vždycky postaví vedle ní, když se rozdává jídlo. Nikdo jiný si ničeho nevšiml, nebo to aspoň předstíral. Já jsem ale věděla, že pod povrchem se něco děje.

Jednu sobotu jsem zůstala déle v pergole pod záminkou, že pomůžu s úklidem. Petr s Lucií tam zůstali taky. Slyšela jsem jejich rozhovor: „Měli bychom to říct. Už to dál nejde.“ Lucie šeptala a Petr ji chytil za ruku. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o nějaké tajemství – byla to zrada. Lucie byla vdaná za mého druhého švagra, Tomáše.

Celý svět se mi zhroutil. Všechno, co jsem si myslela o naší rodině, bylo najednou pryč. Všichni jsme hráli divadlo, každý měl svou roli. Já jsem byla ta, co všechno drží pohromadě, co peče koláče a směje se vtipům, které ji nebaví. Ale uvnitř jsem byla prázdná.

Doma jsem to řekla Martinovi. „To není možné, Kláro. Lucie by to nikdy neudělala. A Petr? Vždyť je to jeho bratr!“ křičel. Ale já jsem viděla v jeho očích strach. Strach, že by to mohla být pravda.

Další sobotu jsem nemohla dýchat. Všichni seděli kolem stolu, smáli se, jako by se nic nedělo. Jen Lucie byla bledá a Petr se vyhýbal pohledům. Tchán naléval slivovici a vyprávěl historky z mládí. Já jsem měla pocit, že se každou chvíli rozbrečím.

Nakonec jsem to nevydržela. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se Lucie a Petr se okamžitě zvedl taky. Všichni ztichli. Vešli jsme do pergoly, kde to všechno začalo. „Vím to,“ řekla jsem tiše. „Vím, co mezi vámi je.“ Lucie se rozplakala a Petr jen mlčel.

„Já už to dál nevydržím,“ vzlykala Lucie. „S Tomášem už dávno nejsme šťastní. Petr mi rozumí…“ Petr ji objal a já jsem cítila, jak se mi svírá žaludek.

„A co Tomáš? Co rodina? Co děti?“ ptala jsem se. Nikdo neodpověděl.

Když jsme se vrátili ke stolu, všichni poznali, že se něco stalo. Martin mě vzal za ruku a šeptal: „Udělala jsi správně.“ Ale já jsem si tím nebyla jistá.

Od té doby už žádná sobota nebyla stejná. Rodina se rozpadla na kusy. Tomáš se odstěhoval, Lucie s Petrem začali nový život. Tchyně přestala péct bábovky a Martin se uzavřel do sebe. Já jsem zůstala stát uprostřed toho všeho, s pocitem, že jsem sice řekla pravdu, ale ztratila jsem domov.

Někdy si říkám, jestli jsem měla mlčet. Jestli je pravda vždycky to nejlepší řešení. Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší žít v iluzi, nebo čelit realitě, i když to bolí?