Mezi důvěrou a podezřením: Příběh jedné matky z Brna

„Mami, otevři oči! On tě jen využívá!“ Tomášův hlas se rozléhá kuchyní, až se mi třesou ruce. Držím hrnek s čajem, ale sotva ho udržím. Dívám se na svého syna, který je rudý vzteky, a v tu chvíli mám pocit, že se mi srdce roztrhne.

„Tomáši, prosím tě, nech toho. Petr není takový, jak si myslíš,“ snažím se mu vysvětlit, ale on mě nenechá domluvit.

„Ty ho neznáš! Jen tě oblbne hezkýma řečma a pak tě nechá na holičkách. Vždyť už ti slíbil tolik věcí a nic z toho nesplnil!“

Zavírám oči a snažím se nevnímat jeho slova. V hlavě mi běží vzpomínky na to, jak jsem Petra poznala. Byla jsem sama už několik let, od té doby, co mi zemřel manžel Milan. Tomáš byl tehdy na střední škole a já se snažila být silná kvůli němu. Ale samota mě dusila. Když přišel Petr — s úsměvem, který mi připomněl mládí, s rukama, které uměly pohladit i podržet — připadala jsem si zase jako žena.

Jenže Tomáš ho nikdy nepřijal. Od začátku byl podezřívavý. „Proč by chlap jako on chtěl být s tebou?“ zeptal se jednou večer, když jsme spolu myli nádobí. Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť jsem jeho máma! Copak si nezasloužím být šťastná?

Petr je jiný než Milan. Je živelnější, někdy trochu nezodpovědný — to přiznávám. Ale nikdy mi neublížil. Jenže Tomáš vidí jen jeho chyby. Když Petr zapomněl na moje narozeniny, Tomáš mi to připomínal ještě měsíc. Když si Petr půjčil peníze na opravu auta a vrátil je až po dvou týdnech, Tomáš mi vyčetl, že jsem naivní.

Dnes je to ale jiné. Tomáš přišel domů dřív z práce a našel Petra u mě v bytě. Prý slyšel jeho telefonát na balkoně — prý mluvil s nějakou ženou a sliboval jí víkend v Praze. Tomáš vtrhl do kuchyně jako uragán a začal na mě křičet.

„Mami, ty jsi slepá! On tě podvádí! Slyšel jsem ho!“

Cítím, jak se mi podlamují kolena. Chci věřit Tomášovi — vždyť je to můj syn, moje krev. Ale zároveň nechci uvěřit tomu nejhoršímu o Petrovi. Co když je to jen nedorozumění? Co když Tomáš slyšel něco jiného? Vždyť Petr má sestru v Praze…

Sedám si ke stolu a dívám se na Tomáše. Má slzy v očích, i když se snaží tvářit tvrdě.

„Proč mi to děláš?“ šeptám.

Tomáš si sedá naproti mně a bere mě za ruku. „Protože tě mám rád, mami. Nechci, aby ti někdo ubližoval.“

V tu chvíli se ve mně všechno láme. Chci věřit svému synovi, ale zároveň toužím po lásce, kterou mi Petr dává. Je to sobecké? Jsem špatná matka?

Večer sedím sama v ložnici a slyším, jak Tomáš telefonuje své sestře Lucii do Olomouce. „Nevím, co mám dělat,“ říká jí tiše. „Máma je úplně zaslepená.“

Lucie přijíždí o víkendu. Sedíme všichni u stolu a ona se mě ptá: „Mami, jsi si jistá tím Petrem? Vážně ti nevadí, že ti pořád něco tají?“

Cítím se jako obžalovaná před soudem. „Každý má nějaké tajemství,“ odpovídám tiše.

Tomáš vstane od stolu a bouchne dveřmi. Lucie mě obejme: „Nechceme ti ublížit. Jen máme strach.“

Petr přijde večer s kyticí tulipánů. „Co se děje?“ ptá se, když vidí mou uplakanou tvář.

„Povídal sis dneska s někým o víkendu v Praze?“ ptám se přímo.

Petr ztuhne. „Ano… Sestře pomáhám zařídit byt pro její dceru.“

Nevím, jestli mu mám věřit. Všechno ve mně křičí: Zeptej se na víc! Ale zároveň nechci být ta podezíravá žena, která ničí vztah žárlivostí.

Následující dny jsou plné napětí. Tomáš se mnou skoro nemluví. Lucie odjíždí zpátky do Olomouce a posílá mi zprávy: „Drž se, mami.“

Jednou večer najdu Tomáše sedět na balkoně s hlavou v dlaních.

„Promiň,“ šeptá najednou. „Já jen… bojím se o tebe.“

Objímám ho a pláču spolu s ním.

Nevím, jak to dopadne s Petrem. Možná má Tomáš pravdu a já jsem jen naivní vdova toužící po lásce. Možná je pravda někde mezi tím vším.

Ale jedno vím jistě: rodina je pro mě vším — i když mě někdy bolí víc než cizí lidé.

A tak se ptám sama sebe: Je lepší žít v důvěře a riskovat zklamání, nebo raději podezírat a nikdy nepoznat opravdovou blízkost? Co byste udělali vy na mém místě?