Už mám dost manželovy sestry: Každý víkend je u nás doma

„To snad není možné! Už zase slyším klíče v zámku,“ pomyslela jsem si v sobotu ráno, když jsem zaslechla známé cvaknutí. Ještě jsem ani nedopila kávu a už se dveře rozletěly dokořán. Jana, Tomášova sestra, vtrhla do našeho bytu s taškou plnou pečiva a hlasitým smíchem. „Nazdar, rodinko! Přinesla jsem vám koláče od mamky!“ volala už z předsíně, jako by tu bydlela.

Tomáš se na ni usmál, vstal od stolu a šel jí naproti. „Ahoj, Jani, pojď dál. Dáš si kafe?“ Já jen tiše seděla a snažila se ovládnout. Už patnáct let je Jana součástí našich víkendů. Každou sobotu i neděli přijde, sedí s námi u snídaně, povídá si s Tomášem, někdy i zůstane na oběd. Někdy mám pocit, že je tu častěji než já sama.

„Petro, nechceš pomoct s obědem?“ zeptala se mě Jana, když jsem začala krájet zeleninu. Její hlas byl milý, ale já v něm slyšela výčitku. Jako by mi chtěla naznačit, že to nezvládnu sama. „Ne, děkuju, zvládnu to,“ odpověděla jsem stroze. Tomáš se na mě podíval tím svým pohledem – zase ta tvoje nálada, říkal beze slov.

Po obědě se Jana rozvalila na gauči a začala vyprávět historky z práce. Tomáš se smál, já jsem mezitím uklízela nádobí a v duchu počítala minuty do jejího odchodu. Jenže ona nikdy nespěchá. Vždycky má čas na další kafe, na další debatu o politice, na další připomínku, jak bychom měli něco dělat jinak.

Jednou jsem to už nevydržela. „Jano, nemyslíš, že bys mohla někdy strávit víkend taky doma? Třeba s kamarádkami nebo s rodiči?“ vyhrkla jsem. V místnosti zavládlo ticho. Tomáš se na mě podíval překvapeně, Jana uraženě. „Já myslela, že jste rádi, když přijdu. Vždyť jsme rodina,“ řekla tiše.

Tomáš mě vzal stranou do ložnice. „Co to mělo být? Víš, že Jana nemá nikoho jiného. Je sama, rodiče jsou nemocní, kamarádky se jí vyhýbají…“ začal mi vyčítat. „A co já? Já už nemám ani vlastní víkendy! Nemůžu si ani v klidu přečíst knížku nebo si pustit film bez toho, aby tu Jana seděla a komentovala každé moje slovo!“ vybuchla jsem.

Od té doby mezi mnou a Janou viselo napětí. Ona se snažila být ještě milejší, nosila mi květiny, nabízela pomoc s úklidem, ale já jsem cítila jen větší a větší odpor. Tomáš byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se nás smiřovat, ale čím víc se snažil, tím víc jsme se vzdalovaly.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Janu, jak sedí u našeho stolu a pláče. Tomáš ji objímal. „Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně. Jana se na mě podívala zarudlýma očima: „Petro, já už nevím, kam patřím. Všude jsem navíc. U rodičů je to těžké, v práci mě pomlouvají… Tady jsem měla pocit, že aspoň někde jsem vítaná.“

V tu chvíli jsem pocítila výčitky svědomí. Ale zároveň jsem věděla, že mám právo na svůj domov a svůj klid. „Jano, já tě chápu. Ale i já potřebuju někdy být sama s Tomášem. Potřebuju mít svůj prostor,“ řekla jsem tiše.

Následující týdny byly zvláštní. Jana začala chodit méně často, ale když přišla, byla smutná a uzavřená. Tomáš byl nešťastný – jeho sestra trpěla a jeho žena byla podrážděná. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem: kdo koupí mléko, kdo vynese koš, kdo zavolá opraváře.

Jednou večer jsem Tomášovi řekla: „Musíme si nastavit pravidla. Já Janu chápu, ale potřebuju vědět, že i ty stojíš za mnou.“ Tomáš dlouho mlčel. Pak řekl: „Petro, ty jsi moje žena. Ale Jana je moje sestra. Nemůžu ji nechat samotnou.“

A tak jsme hledali kompromis. Dohodli jsme se, že Jana bude chodit jednou za dva týdny a vždy nám dá vědět předem. Bylo to těžké pro všechny – pro Janu znamenalo přiznat si samotu, pro mě zase naučit se sdílet domov s někým dalším.

Někdy mám pocit viny – měla bych být tolerantnější? Nebo mám právo chránit svůj prostor? Co byste dělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní pohodlí pro rodinu?