Zradila mě vlastní krev – Příběh bratrské války v Praze

„To nemyslíš vážně, Lenko! Tohle je máma a táta, tohle je náš domov!“ křičel jsem na sestru, zatímco v ruce svírala listinu od notáře. Její oči byly tvrdé jako sklo, bez jediné slzy. Byli jsme v obýváku bytu na Vinohradech, kde jsme vyrůstali, kde jsme se smáli, hádali i smiřovali. Teď tu stála přede mnou cizí žena, která mi byla kdysi nejbližší.

Všechno to začalo nenápadně. Po pohřbu rodičů jsme se s Lenkou snažili držet pohromadě. Seděli jsme v kuchyni, pili kávu a vzpomínali na dětství. „Pamatuješ, jak táta vždycky schovával čokoládu do horní skříňky?“ usmála se Lenka. Tehdy jsem ještě věřil, že nás nic nerozdělí. Jenže pak přišly dopisy od notáře. Dědictví – byt na Vinohradech, chalupa v Krkonoších a pár úspor. Všechno bylo napsané na nás oba.

První trhliny přišly, když Lenka navrhla byt prodat. „Potřebuju peníze, Tomáši. S Honzou čekáme druhé dítě, hypotéka nás dusí,“ řekla mi jednou večer. Já ale nechtěl opustit místo, kde jsem měl pocit, že rodiče stále žijí. „Lenko, vždyť to je náš domov. Prodejme chalupu, ale byt si nechme.“

Začaly hádky. Nejprve tiché, pak čím dál hlasitější. Honza, její manžel, mi jednou zavolal: „Tomáši, buď rozumný. Lenka má rodinu, potřebuje jistotu.“ Cítil jsem, jak se kolem mě stahuje smyčka. V práci jsem byl podrážděný, s přítelkyní jsem se hádal kvůli každé maličkosti. Všechno se točilo kolem jednoho bytu.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel v poště dopis od právníka. Lenka podala návrh na vypořádání dědictví soudní cestou. Zradila mě. Vzpomínám si, jak jsem seděl u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Volal jsem jí, ale nezvedala telefon. Když jsem ji konečně zastihl, řekla jen: „Je mi líto, Tomáši, ale jinak to nejde.“

Soudní tahanice trvaly měsíce. Každé stání bylo jako další rána do srdce. Slyšel jsem, jak Lenka vypočítává hodnotu bytu, jak mluví o investicích, jako bychom byli cizí lidé. Na chodbě soudu jsme se míjeli beze slova. Máma by plakala, kdyby nás viděla.

Jednou večer jsem seděl v prázdném bytě, obklopený krabicemi s věcmi rodičů. V ruce jsem držel mámin šálek na kávu a přemýšlel, kde se to všechno pokazilo. „Proč jsi mi to udělala, Lenko?“ šeptal jsem do ticha. Odpověď nepřišla.

Přátelé mi říkali, ať to pustím, že rodina je důležitější než majetek. Ale jak mám pustit místo, kde jsem vyrůstal? Kde jsme s Lenkou hráli pexeso, kde mě máma utěšovala po prvním rozchodu? Každý kout bytu byl plný vzpomínek.

Nakonec soud rozhodl – byt se prodá a peníze se rozdělí. Den, kdy přišli realitní makléři, byl jako pohřeb podruhé. Lenka přišla s Honzou a dětmi. Malá Anička se mě ptala: „Strýčku, proč tu už nebudeme?“ Neměl jsem sílu odpovědět.

Když jsme odcházeli, Lenka se zastavila ve dveřích. „Tomáši, promiň. Já… nevím, jak to spravit.“ Jen jsem přikývl. Slova byla zbytečná. Od té doby jsme spolu mluvili jen zřídka. Vánoce trávíme každý zvlášť, rodina se rozpadla na dvě poloviny.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím, jestli to všechno stálo za to. Ztratil jsem sestru, domov i kus sebe. Bylo to opravdu nutné? Nebo jsme mohli najít jinou cestu? Co byste udělali vy na mém místě?