Nekonečný pláč z bytu 3B: Co jsme mohli udělat jinak?

„Zase to začalo,“ šeptla jsem si pro sebe, když se zpoza tenkých stěn našeho paneláku rozlehl ten známý, srdcervoucí dětský pláč. Bylo něco po půlnoci a já už dávno měla spát, ale ten zvuk mě vždycky probudil. Ležela jsem v posteli, zírala do stropu a v hlavě mi vířily otázky, které jsem si kladla už tolikrát. Co se tam v tom bytě 3B vlastně děje? Proč nikdo nic neudělá? Proč já nic neudělám?

Druhý den ráno jsem potkala paní Novotnou na chodbě. „Slyšela jste to v noci?“ zeptala se mě tiše, skoro jako by se bála, že nás někdo uslyší. Přikývla jsem. „To dítě… to není normální. Takový pláč…“

„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale co s tím? Máme někam zavolat? Nebo…?“

Paní Novotná jen pokrčila rameny. „Já už jsem jednou volala na sociálku. Přišli, zazvonili, a paní z 3B jim řekla, že malý je nemocný. A oni odešli. Od té doby se na mě dívá, jako bych byla největší zrádkyně.“

Byt 3B obývala paní Dvořáková se svým synem Matýskem. Nikdo z nás ji moc neznal. Přistěhovala se před třemi lety, byla tichá, nikdy se s nikým nebavila, a když už jsme ji potkali na chodbě, dívala se do země. Matýsek byl drobný, bledý kluk s velkýma očima, které vypadaly, jako by nikdy nepoznaly radost. Nikdy jsem ho neviděla si hrát venku s ostatními dětmi.

Jednou jsem šla z práce dřív a potkala paní Dvořákovou, jak táhne Matýska za ruku. Kluk brečel, ona na něj syčela: „Přestaň! Jestli budeš řvát, dostaneš doma na zadek!“ Zastavila jsem se, chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli mě přemohla vlastní nejistota. Co když se pletu? Co když je to jen unavená matka a já jí budu křivdit?

Večer jsem o tom mluvila s manželem. „Měli bychom něco udělat,“ řekla jsem mu. „To dítě trpí.“

Petr jen mávl rukou. „To není naše věc. Nevíš, co se tam děje. Nech to být.“

Ale já to nedokázala nechat být. Každý večer, když jsem slyšela ten pláč, cítila jsem, jak mi srdce puká. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to není tak zlé, že to přejde. Ale nepřešlo.

Jednou v noci byl pláč hlasitější než kdy dřív. Slyšela jsem i křik paní Dvořákové, nadávky, rány. Vyběhla jsem na chodbu, kde už stála paní Novotná a pan Konečný z vedlejšího bytu. „Volám policii,“ řekla paní Novotná rozhodně a já jí vděčně přikývla.

Policie přijela za deset minut. Slyšeli jsme, jak buší na dveře, jak paní Dvořáková křičí, že je všechno v pořádku, že Matýsek jen spadl z postele. Policisté chvíli diskutovali, pak odešli. Pláč utichl.

Dny plynuly a v domě se rozhostilo ticho. Matýska jsme neviděli vůbec. Paní Dvořáková chodila ještě víc shrbená, vyhýbala se nám. Nikdo nevěděl, co dělat dál. Strach nás paralyzoval. Báli jsme se, že když budeme moc zasahovat, ublížíme tomu dítěti ještě víc.

Jednoho rána přijela sanitka a další policejní auto. Z bytu 3B vynesli Matýska na nosítkách. Vypadal tak malý, tak křehký… Paní Dvořáková plakala, křičela na policisty, že jí berou dítě, že ona za nic nemůže. Všichni sousedé stáli na chodbě a dívali se, ale nikdo neřekl ani slovo.

Později jsme se dozvěděli, že Matýsek skončil v nemocnici s těžkými zraněními. Lékaři říkali, že to trvalo dlouho, že to nebylo poprvé. Policie začala vyšetřovat, paní Dvořákovou odvezli. V domě zavládlo ticho, které bylo ještě horší než ten pláč.

Seděla jsem večer u okna a dívala se na prázdné hřiště pod domem. V hlavě mi zněla slova paní Novotné: „Kdybychom byli zasáhli dřív…“

Začali jsme si mezi sebou vyčítat, kdo měl co udělat. Pan Konečný tvrdil, že volal policii už dvakrát, paní Novotná říkala, že psala na sociálku. Já jsem si vyčítala, že jsem nikdy nenašla odvahu jít za paní Dvořákovou a zeptat se jí přímo. Že jsem nikdy Matýskovi nepodala ruku, když jsem ho potkala na chodbě.

V paneláku se rozběhly drby. Někdo říkal, že paní Dvořáková byla sama obětí násilí, že její muž ji opustil a ona to nezvládla. Jiní tvrdili, že byla psychicky nemocná. Ale nikdo nevěděl jistě, co se v tom bytě za zavřenými dveřmi dělo.

Od té doby, kdykoli slyším někde dětský pláč, sevře se mi srdce. Přemýšlím, kolik dětí v Česku žije za takovými dveřmi, kolik sousedů zavírá oči a uši ze strachu nebo pohodlnosti. A jestli jsme my, obyčejní lidé v paneláku, opravdu tak bezmocní, nebo jestli jsme jen zbabělí.

Někdy v noci nemůžu spát a v hlavě mi zní jediná otázka: Co kdybych tehdy našla odvahu a zaklepala na ty dveře? Mohla jsem Matýskovi zachránit dětství? A kolik takových Matýsků ještě čeká na naši pomoc?