Moje tchyně chce půlku domu: Boj o svobodu a vlastní život

„Tohle je nespravedlivé, Jitko! Já mám na ten dům stejný nárok jako ty!“ křičela na mě paní Novotná, moje bývalá tchyně, zatímco jsem stála v předsíni našeho domu v Modřanech. Její hlas se nesl celým bytem a já cítila, jak se mi třesou ruce. Ještě před půl rokem bych si nedokázala představit, že budu stát proti ní. Byla to žena, která mě kdysi přijala do rodiny, která mi pomáhala s dětmi, když byl Petr v práci. Ale teď? Teď se přede mnou tyčila jako nepřítel.

„Paní Novotná, ten dům jsme s Petrem koupili společně. Vy jste nám sice půjčila na zálohu, ale všechno ostatní jsme spláceli sami,“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi v hlavě hučelo. „Já chci jen to, co mi patří. Nic víc.“

„To si myslíš ty! Ale já jsem do toho domu dala peníze, a když už se rozvádíte, chci zpátky aspoň polovinu. Nebudu tady stát jako hlupák!“

Vzpomněla jsem si na ten den před deseti lety, kdy jsme s Petrem podepisovali kupní smlouvu. Byli jsme mladí, plní naděje. Jeho máma nám tehdy opravdu půjčila část peněz na zálohu, ale nikdy jsme se nebavili o tom, že by jí dům měl patřit. Byla to jen rodinná výpomoc. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Po rozvodu jsem doufala, že konečně najdu klid. Petr odešel za jinou, děti zůstaly se mnou. Myslela jsem, že nejhorší mám za sebou. Ale pak přišla ta rána. Dopis od právníka paní Novotné. Žádost o vyrovnání – chtěla polovinu hodnoty domu. Všechno se mi zhroutilo. Jak mám začít znovu, když mi hrozí, že přijdu o střechu nad hlavou?

Následující týdny byly jako zlý sen. Každý den telefonáty, hádky, výčitky. Moje máma mi říkala: „Jitko, nesmíš se nechat. Ten dům je tvůj domov, dětí domov! Nenech si ho vzít.“ Ale já jsem byla unavená. Tolik let jsem se snažila být dobrou manželkou, dobrou snachou, a teď jsem byla najednou ta špatná.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky. Na jedné z nich jsme byli všichni spolu – já, Petr, děti a paní Novotná. Smáli jsme se na zahradě u grilu. Jak se to mohlo takhle pokazit? Proč se rodina dokáže během pár měsíců změnit v bojiště?

Děti to samozřejmě vnímaly. „Mami, proč je babička naštvaná?“ ptala se mě malá Anička. Co jí mám říct? Že dospělí někdy zapomenou, co je důležité? Že peníze dokážou rozdělit i ty nejbližší?

Jednou večer přišla paní Novotná osobně. Stála ve dveřích, v ruce papíry od právníka. „Jitko, já vím, že je to těžké. Ale já taky nemám nic jistého. Petr mi slíbil, že se o mě postará, a teď má novou rodinu. Já nechci skončit na ulici.“

Poprvé jsem v jejích očích viděla strach. Najednou to nebyla jen zlá tchyně, ale stará žena, která se bojí o svou budoucnost. Ale co já? Mám obětovat domov svých dětí kvůli jejímu strachu?

Začala jsem hledat pomoc. Obrátila jsem se na právničku paní Hanu, která mi vysvětlila, že pokud není půjčka písemně doložená, paní Novotná nemá nárok na polovinu domu. Ale i tak mě čekal soud. A soud znamenal další stres, další peníze, další noci beze spánku.

Petr se mezitím neozýval. Nová přítelkyně, nový život. Děti ho viděly jednou za měsíc. Všechno zůstalo na mně. Byla jsem na dně. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo jednodušší dům prodat, rozdělit peníze a začít někde jinde. Ale kam bych šla? Jak bych dětem vysvětlila, že jsme přišli o domov?

Jednoho dne jsem seděla s Aničkou a Tomášem u stolu a povídali jsme si o škole. Najednou Tomáš řekl: „Mami, my to zvládneme. I kdybychom museli bydlet jinde, hlavně když budeme spolu.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že domov není jen dům. Je to místo, kde jsme spolu.

Soud nakonec rozhodl v můj prospěch. Paní Novotná nedostala polovinu domu, ale nabídla jsem jí, že jí vrátím částku, kterou nám kdysi půjčila. Nebylo to jednoduché, ale aspoň jsem měla čisté svědomí.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo o penězích. Je to o tom, kdo s vámi zůstane, když je nejhůř. A někdy musíte bojovat i proti těm, které jste kdysi milovali.

Stojím teď na zahradě a dívám se na děti, jak si hrají. Přemýšlím: Kolik toho ještě člověk musí ztratit, aby našel sám sebe? A co byste udělali vy na mém místě?