Dvě roky po svatbě s rozvedeným mužem: Přežije naše láska, až jeho dcera vstoupí do našeho života?

„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že to bude tak těžké?“ šeptám sama sobě, když stojím před našimi dveřmi v paneláku na Proseku. Dvakrát se zhluboka nadechnu, klíč se mi v dlani potí. Za těmi dveřmi už není jen můj svět s Pavlem, ale i jeho dcera Maja, která se k nám dnes nastěhovala. Dva roky jsem si zvykala na Pavlovy zvyky, jeho tiché večery s knihou, jeho ranní kávu, jeho úsměv, když se vrací domů. Teď mám pocit, že všechno, co jsme spolu budovali, se může během pár dní rozpadnout.

„Ahoj,“ ozve se Pavel, když vstoupím. V jeho hlase je napětí, které se snaží skrýt. Maja sedí na gauči, sluchátka v uších, oči upřené do mobilu. Je jí patnáct a její pohled je stejně uzavřený jako její srdce. „Ahoj, Majo,“ zkusím opatrně. Jen pokrčí rameny. Vím, že pro ni nejsem máma, ani kamarádka. Jsem ta, která jí vzala tátu, i když jsem ho vlastně nikdy nikomu nebrala.

Pavel si mě vezme stranou do kuchyně. „Prosím tě, buď trpělivá. Je to pro ni těžké. Po rozvodu s Lenkou se cítí ztracená.“ Přikývnu, ale v hrudi mě pálí otázky, které si netroufám vyslovit. Co když mě nikdy nepřijme? Co když kvůli ní ztratím Pavla?

První týdny jsou jako chůze po tenkém ledě. Maja je tichá, zavřená ve svém pokoji, odpovídá jednoslovně. Večer slyším, jak si s někým šeptá po telefonu. Pavel je unavený, snaží se být spravedlivý, ale často je mezi námi napětí. Jednou v noci slyším, jak se hádá s Lenkou po telefonu. „Maja potřebuje klid, ne další hádky!“ křičí. Srdce mi buší až v krku. Vím, že tohle není jen o mně a Maje. Je to o celé rodině, která se rozpadla a teď se snaží najít nový tvar.

Jednoho dne přijdu domů dřív. V předsíni slyším Maju, jak pláče. „Já tady nechci být! Táta už mě nemá rád, jen kvůli ní!“ šeptá do telefonu. Zůstanu stát za dveřmi, neschopná se pohnout. Najednou cítím, jak se mi do očí derou slzy. Tolik jsem se snažila, abych byla dobrá, abych byla oporou, ale možná jsem jen překážka.

Večer sedíme u stolu. Pavel se snaží navodit konverzaci. „Majo, jak bylo ve škole?“ Maja jen pokrčí rameny. „Normálně.“ Já se snažím usmát. „Chceš pomoct s úkolem?“ „Ne, nepotřebuju,“ odsekne. Pavel se na mě omluvně podívá. Cítím, jak se mezi námi zvedá neviditelná zeď.

Začínám být podrážděná. Všechno mi vadí – rozházené boty v předsíni, špinavé hrnky v dřezu, Pavlova neochota řešit problémy. Jednou večer vybuchnu. „Proč mám pocit, že jsem tady navíc? Že jsem jen cizí člověk ve vlastním bytě?“ Pavel se na mě podívá unaveně. „To není pravda. Jen… potřebujeme čas.“

Ale čas je to jediné, čeho máme málo. Maja začne chodit domů později, někdy ani nedá vědět, kde je. Pavel je zoufalý, já mám strach. Jednou v noci nezazvoní klíč v zámku ani ve dvě ráno. Voláme jí, nebere to. Pavel je bledý, ruce se mu třesou. Nakonec ji najdeme u kamarádky. „Nechte mě být! Nenávidím tenhle život!“ křičí na nás. V tu chvíli mi dojde, že jsme všichni na dně.

Začnu chodit k psycholožce. Potřebuji někoho, kdo mě vyslechne, kdo mi řekne, že nejsem špatná. „Musíte si dovolit být slabá,“ říká mi paní doktorka. „A musíte s Majou mluvit. Opravdově.“

Jednoho večera, když je Pavel v práci, zaklepu na Majin pokoj. „Můžu dál?“ Mlčí, ale neodmítne mě. Sednu si na kraj postele. „Vím, že to máš těžké. Ale já taky. Nechci ti brát tátu. Chci jen, abychom spolu mohly žít v klidu.“ Maja se na mě poprvé podívá. V očích má slzy. „Já už nevím, co mám dělat…“

Objímám ji. Poprvé. Obě brečíme. Není to konec problémů, ale začátek něčeho nového. Pavel přijde domů a najde nás spolu. Usměje se. Poprvé po dlouhé době cítím, že jsme rodina.

Ale někdy v noci, když nemůžu spát, si kladu otázku: Kolik lásky je potřeba, aby se cizí lidé stali rodinou? A co když to někdy prostě nestačí?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu, která nikdy nebude úplně vaše?