Když Jana Hodila Klobásy do Ohně: Přátelství na Hraně

„Tohle už fakt nemůžu dál snášet!“ zařvala Jana a v tu chvíli se všichni na zahradě otočili. Držela v ruce talíř s klobásami, které jsem právě sundal z grilu. Její oči byly plné slz a vzteku. „Vždyť víš, že jsem teď veganka! Jak můžeš být tak necitlivý?“

Zamrzl jsem s obracečkou v ruce. Všichni hosté, včetně mé mámy, která se snažila zachránit bramborový salát před vosami, ztichli. „Jani, vždyť jsme ti udělali speciální zeleninové špízy…“ začal jsem opatrně, ale ona mě přerušila.

„To není o špízech! Je to o tom, že tady všichni ignorujete, co se děje se zvířaty! Jak můžete sedět a smát se, když tady pálíte mrtvá těla?“ Její hlas se třásl a já cítil, jak se mi v hrudi svírá hněv i bezmoc.

Jana prudce hodila celý talíř s klobásami do ohně. Tuk zasyčel a plameny vyšlehly výš. Děda František, který si právě naléval pivo, zaklel: „No tohle! To je škoda masa!“

Moje sestra Lucie se rozplakala. „Já jsem se na tu klobásu těšila celý týden!“

Táta se snažil situaci zachránit: „Jano, pojď, dáme si spolu limonádu a promluvíme si.“ Ale ona už byla na odchodu. „Vy mě nikdy nepochopíte!“ zakřičela přes rameno a práskla brankou.

Zůstal jsem stát u grilu jako solný sloup. Všichni na mě koukali, jako bych za to mohl já. Máma šeptla: „Tohle už je moc, Péťo. Takhle se přece nechová.“

Ale já věděl, že to není jen o klobásách. Jana byla moje nejlepší kamarádka od základky. Prožili jsme spolu první lásky, rozchody, maturitu i první kocoviny. Vždycky byla trochu radikální, ale nikdy ne takhle. Poslední půlrok se změnila. Přestala chodit na pivo, začala sdílet články o utrpení zvířat a na každém rohu mluvila o tom, jak je maso vražda. Snažil jsem se ji chápat. Koupil jsem tofu, zkoušel veganské recepty, i když mi po nich bylo těžko od žaludku.

Ale tohle? Před celou rodinou? Před kamarády, kteří přijeli z půlky republiky?

Večer jsem seděl na zahradě sám. Všichni odešli domů dřív, než bylo v plánu. Táta mlčky sbíral kelímky, máma utírala stůl. Lucie se zavřela v pokoji a brečela do polštáře. Já jen zíral do ohně, kde ještě doutnaly zbytky klobás.

Začal jsem si v hlavě přehrávat všechny naše rozhovory z posledních měsíců. Vždycky jsem měl pocit, že Jana je ta, která mě chápe. Když mi umřel pes Max, byla jediná, kdo mě objal a nechal mě brečet. Když jsem neudělal státnice, přinesla mi do postele čokoládu a řekla: „Svět se nezboří.“

Ale teď jsem měl pocit, že mezi námi stojí zeď. Ne kvůli masu, ale kvůli tomu, že už si nerozumíme. Že ona chce změnit svět silou a já jen chci, aby byl klid.

Druhý den mi přišla zpráva: „Promiň, že jsem ti zkazila oslavu. Ale nemůžu už mlčet. Jestli to nechápeš, asi už nemůžeme být kamarádi.“

Seděl jsem s mobilem v ruce a nevěděl, co odepsat. Chtěl jsem jí napsat, že ji mám pořád rád, ale že mě zranila. Že chápu její boj, ale že přátelství je víc než klobása nebo tofu. Nakonec jsem nenapsal nic.

Dny plynuly a Jana se neozývala. Na Facebooku sdílela další články o veganství a utrpení zvířat. Naše společné fotky zmizely z jejího profilu. Lucie se mě ptala: „Už se s Janou nebavíte?“ Jen jsem pokrčil rameny.

Jednou večer jsem potkal Janu v obchodě. Stála u regálu se sójovým mlékem a vypadala unaveně. Chvíli jsme na sebe koukali, ale ani jeden z nás nic neřekl. Chtěl jsem ji obejmout, ale mezi námi bylo prázdno.

Doma jsem si sedl ke stolu a napsal jí dopis. Opravdový, na papír. Napsal jsem jí, že mi chybí. Že mě bolí, jak to dopadlo. Že bych chtěl najít cestu zpátky, i když každý jdeme jiným směrem.

Nikdy mi neodpověděla.

Od té doby uplynul rok. Grilování už pořádáme bez Jany. Lucie si našla novou kamarádku a já se snažím na všechno zapomenout. Ale někdy večer, když cítím vůni kouře z grilu od sousedů, vzpomenu si na Janu a na to, jak jsme se smáli u ohně.

Přemýšlím: Je možné udržet přátelství, když se naše hodnoty tak dramaticky rozejdou? A kdy je správný čas bojovat za své přesvědčení – a kdy je lepší mlčet kvůli těm, které máme rádi?