Vyhozená z domova kvůli těhotenství – po deseti letech mě rodina prosí o pomoc. Můj příběh předčasného dospívání.

„Nechci tě už nikdy vidět, Lucie! Nebudeš tady vychovávat nějakého bastarda!“ křičela na mě máma, zatímco jsem stála v předsíni s igelitkou, do které jsem v rychlosti naházela pár svých věcí. Táta mlčel, díval se do země a já věděla, že ode mě odvrací zrak nejen ze studu, ale i proto, že se bojí mámy. Bylo mi osmnáct a v břiše jsem nosila dítě, které jsem ještě před pár týdny považovala za největší tragédii svého života. Teď, když jsem stála na prahu našeho panelákového bytu v Ostravě-Porubě, jsem si uvědomila, že to dítě je jediné, co mi zbylo.

Venku pršelo a já neměla kam jít. Kamarádky se mi vyhýbaly, protože jejich rodiče jim zakázali se se mnou stýkat. „Nechci, aby ses od ní nakazila,“ slyšela jsem jednou za dveřmi, když jsem zoufale zvonila u Katky. Nakonec jsem skončila na lavičce v parku, kde jsem brečela tak dlouho, až jsem usnula. Ráno mě probudil bezdomovec, který mi podal kelímek s kávou. „Neboj, holka, bude hůř,“ řekl a já se tomu tehdy smála. Netušila jsem, jak moc měl pravdu.

První týdny byly peklo. Přespávala jsem po azylových domech, kde na mě ostatní ženy koukaly s opovržením. „Další malá coura, co si neumí dát pozor,“ šeptaly si mezi sebou. Sociální pracovnice mi nabídla pomoc, ale všechno bylo podmíněné – musela jsem chodit na kontroly, dokazovat, že nehledám otce dítěte jen kvůli alimentům. Otec mého dítěte, Honza, se vypařil hned, jak jsem mu to oznámila. Jeho matka mi po telefonu řekla: „Můj syn nebude platit za tvoje chyby.“

Když se narodila Eliška, měla jsem pocit, že se svět na chvíli zastavil. Držela jsem ji v náručí a slíbila jí, že nikdy nedopustím, aby se cítila tak sama, jako já. Byly jsme spolu samy proti celému světu. První roky byly těžké – střídala jsem podřadné práce, uklízela jsem kanceláře, roznášela letáky, pracovala v noci v pekárně. Elišku jsem dávala do jeslí a pak do školky, kde se na mě učitelky dívaly skrz prsty. „To je ta mladá matka,“ šeptaly si. Nikdo se mě nezeptal, jak mi je, jestli něco nepotřebuju.

Jednou jsem potkala mámu v supermarketu. Dělala, že mě nevidí. Já jsem se rozklepala a málem jsem upustila nákup. Eliška se mě ptala: „Kdo to byl?“ a já jí lhala, že jen nějaká paní. Táta mi poslal k Vánocům pohlednici s nápisem „Hodně štěstí“, ale bez podpisu. Každý rok jsem doufala, že se něco změní, že mi někdo zavolá, napíše, že mě pozvou domů. Nic.

Po pěti letech jsem si našla práci v malé účetní firmě. Šéfka byla rozvedená a měla pochopení pro matky samoživitelky. Poprvé jsem měla pocit, že někam patřím. Eliška rostla a byla to veselá a chytrá holčička. Když šla do školy, byla jsem na ni pyšná. Začaly jsme jezdit na výlety, chodily jsme do divadla, na hřiště. Pomalu jsem si budovala nový život bez rodiny.

A pak přišel ten telefonát. Bylo to v zimě, Eliška měla chřipku a já seděla u její postele. Volala mi sestra Petra, se kterou jsem nemluvila deset let. „Lucko, prosím tě… máma je nemocná. Má rakovinu. Táta je na tom špatně, nemáme peníze na léky ani na nájem. Můžeš nám nějak pomoct?“

Seděla jsem dlouho v tichu a poslouchala její prosebný hlas. V hlavě mi běžely všechny ty roky bolesti a samoty. Vzpomněla jsem si na tu noc na lavičce, na pohledy lidí, na slzy Elišky, když se ptala, proč nemá babičku a dědu. Najednou byli zpátky – ne proto, že by mě chtěli zpátky do rodiny, ale protože něco potřebovali.

Šla jsem za Eliškou a ptala se jí: „Kdyby ti někdo hodně ublížil, ale pak tě prosil o pomoc, co bys udělala?“ Podívala se na mě svýma velkýma očima a řekla: „Asi bych mu pomohla, ale už bych mu nikdy nevěřila.“

Dny plynuly a já nevěděla, co dělat. V práci jsem byla nervózní, v noci jsem nespala. Nakonec jsem se rozhodla – poslala jsem jim peníze na nájem a léky, ale odmítla jsem se s nimi setkat. Petra mi napsala dlouhý e-mail plný výčitek i proseb o odpuštění. Máma mi poslala dopis, kde se omlouvala za všechno, co mi kdy řekla. Prý byla vyděšená a nevěděla, jak jinak reagovat.

Sedím teď u okna a dívám se na Elišku, jak si hraje na dvoře. Přemýšlím, jestli je možné odpustit něco takového. Jestli rodina znamená víc než krev a jestli je možné začít znovu po tolika letech bolesti.

Opravdu jim mám odpustit? Nebo je lepší chránit sebe a Elišku před další bolestí? Co byste udělali vy na mém místě?