Když peníze mlčí: Příběh o tichu mezi námi

„Proč mi pořád posíláš ty výpisy z účtu, když jsem ti jasně řekl, že to mám pod kontrolou?“ Tomášův hlas zněl ostřeji, než jsem čekala. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela hrnek s kávou. Věděla jsem, že tohle není poprvé, co se o tom bavíme, ale pokaždé je to horší.

Jmenuji se Petra a nikdy jsem si nemyslela, že se budu bát mluvit doma o penězích. Vyrůstala jsem v paneláku na Jižním Městě, kde se o všem mluvilo nahlas – i o tom, že máma nemá na novou bundu nebo že táta přišel o práci. Naučila jsem se, že upřímnost je základ. Když jsem poznala Tomáše, byl to kluk z vedlejšího vchodu, vždycky usměvavý, ochotný pomoct, ale trochu uzavřený. Líbilo se mi na něm, že je klidný, že mě dokáže uzemnit, když jsem moc rozlítaná.

Vzali jsme se po pěti letech chození. Já pracuju jako projektová manažerka v IT firmě, Tomáš je učitel na základce. Vždycky jsem vydělávala víc, ale nikdy mi to nepřišlo důležité. Jenže po svatbě Tomáš navrhl, že by chtěl spravovat naše finance. Prý aby měl pocit, že má věci pod kontrolou, že přispívá. Nechtěla jsem ho ranit, tak jsem souhlasila.

První měsíce to šlo. Tomáš dělal tabulky, plánoval rozpočet, posílal mi přehledy. Jenže pak začal být podrážděný, když jsem se ptala, proč nemáme peníze na dovolenou, nebo proč musím čekat s nákupem nových bot. „Musíme šetřit,“ říkal. Ale já věděla, že na účtu je dost. Jenže on rozhodoval, co je priorita.

Jednou jsem přišla domů dřív a slyšela, jak Tomáš po telefonu říká svému kamarádovi: „Petra si myslí, že když vydělává víc, může si dělat, co chce. Ale já to tak nenechám.“ Zůstala jsem stát za dveřmi, srdce mi bušilo až v krku. Cítila jsem se zrazená. Od té doby jsem začala všechno víc sledovat.

Začali jsme spolu skoro nemluvit. Večer sedíme u televize, každý koukáme do svého mobilu. Když se zeptám, jestli bychom mohli jet na víkend na Šumavu, Tomáš jen pokrčí rameny: „Uvidíme, jak to vyjde.“ Už se mě neptá, jaký jsem měla den. Já se bojím zeptat, jestli zaplatil složenky.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla: „Tomáši, proč mi neřekneš, co se děje? Proč mi připadá, že jsme každý na jiné straně barikády?“ Podíval se na mě, oči měl unavené. „Protože mám pocit, že mě nepotřebuješ. Že všechno zvládneš sama. A já… já chci být aspoň v něčem důležitý.“

Seděla jsem naproti němu a nevěděla, co říct. Vždyť já ho potřebuju. Jen jsem to asi neuměla dát najevo. Ale proč to musí být zrovna přes peníze? Proč mám pocit, že se musím ptát o svolení, když chci koupit něco pro sebe nebo pro nás?

Začala jsem se svěřovat kamarádce Lence. „To je typický,“ řekla mi, „chlapi mají pocit, že když nevydělávají víc, musí si to kompenzovat jinak. Ale ty přece nejsi jeho dítě, abys musela žádat o kapesné.“

Jenže já Tomáše miluju. Nechci ho ponížit. Ale nechci ani žít v tichu, kde se bojím říct, co potřebuju. Jednou jsem přišla domů a našla Tomáše, jak sedí u stolu s hlavou v dlaních. „Petro, já už to takhle dál nezvládám. Mám pocit, že tě ztrácím. Že se stydím, že vydělávám míň. A že když aspoň řídím peníze, mám pocit, že jsem chlap.“

Sedla jsem si vedle něj a poprvé po dlouhé době ho objala. „Tomáši, já tě nikdy nechtěla ponížit. Ale potřebuju, abychom byli tým. Ne abych se bála tě na něco zeptat.“

Začali jsme spolu znovu mluvit. Není to jednoduché. Občas se pohádáme, občas se zase stáhneme do sebe. Ale snažíme se. Chodíme na procházky, povídáme si o tom, co nás trápí. Dohodli jsme se, že finance budeme řešit spolu. Někdy mám pocit, že jsme na začátku, ale aspoň už není mezi námi to ticho, které bolí víc než jakýkoli křik.

Někdy si říkám: Proč je pro nás, Čechy, pořád tak těžké mluvit o penězích? Proč se za to tolik stydíme? Máte to doma taky tak? Jak jste to vyřešili vy?