Když přišel účet za svatbu, láska byla vystavena zkoušce

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl jsem, když jsem slyšel, jak Jana po telefonu šeptá své matce, že jsme právě dostali finální účet za svatbu. Seděl jsem v kuchyni našeho malého bytu v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušilo. Jana zavěsila a její oči byly plné slz. „Říkají, že to prostě nezvládnou. Táta přišel o práci a máma má teď jen poloviční úvazek. Prý nám nemůžou dát ani korunu.“

Byl jsem v šoku. Ještě před měsícem nám Milena s Dušanem slíbili, že nám s náklady na svatbu pomůžou. Vždyť jsme kvůli tomu vůbec plánovali větší oslavu v restauraci U Tří lvů, objednali kapelu, fotografku, dokonce i svatební dort od vyhlášené cukrářky paní Novotné. Všechno to stálo víc, než jsme si kdy dokázali představit. A teď jsme na to zůstali sami.

Jana se sesunula na židli vedle mě a rozplakala se. „Co budeme dělat, Marku? Já už nevím, kde vzít další peníze. Vždyť jsme si už půjčili na zálohu za restauraci, a teď tohle…“

Objal jsem ji, ale v hlavě mi vířily myšlenky. Moji rodiče, Ivana a Petr, nikdy neměli peněz nazbyt. Táta je řidič tramvaje, máma pracuje v knihovně. Vždycky nám říkali, že si máme na všechno vydělat sami. Přesto jsem doufal, že aspoň Janini rodiče nám pomůžou. Teď jsem měl pocit, že jsme v pasti.

„Musíme to nějak zvládnout,“ řekl jsem tiše, i když jsem sám nevěděl jak. „Možná bych mohl vzít ještě jednu brigádu. Nebo… nebo zkusíme zrušit kapelu?“

Jana zavrtěla hlavou. „To už je pozdě. Všechno je objednané, zaplacené zálohy. Kdybychom to teď zrušili, přijdeme o všechno.“

V tu chvíli mi zazvonil telefon. Volala máma. „Marku, slyšela jsem, že máte nějaké problémy se svatbou. Nechcete přijet na večeři? Probereme to.“

Večer jsme seděli u našich v paneláku na Lesné. Máma nám nabídla bábovku a táta mlčky popíjel pivo. „Podívej, Marku,“ začala máma opatrně, „víme, že to není jednoduché. Ale svatba je jen jeden den. Důležité je, co bude potom. Nechcete to radši zjednodušit? Udělat menší oslavu, jen v kruhu rodiny?“

Jana se rozplakala znovu. „Ale já jsem si vždycky přála velkou svatbu. S tancem, s rodinou, s kamarády. Už jsme to všem oznámili…“

Táta se zamračil. „Jano, chápu tě, ale život není pohádka. Někdy se musíš smířit s tím, co je možné. My vám peníze půjčit nemůžeme. Sami sotva vyjdeme.“

Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Všechno, co jsme plánovali, se hroutilo. Cestou domů jsme mlčeli. Jana se na mě ani nepodívala.

Doma jsme se pohádali. „Proč jsi mi neřekl, že tvoji rodiče nám taky nepomůžou?“ vyčetla mi Jana. „Myslela jsem, že to nějak zvládneme, když se spojíme.“

„A co jsem měl dělat?“ vybuchl jsem. „Nemůžeme pořád jen spoléhat na rodiče! Jsme dospělí, měli bychom to zvládnout sami!“

Následující dny byly plné napětí. Jana byla uzavřená, já jsem chodil do práce a po večerech hledal na internetu další brigády. V práci jsem byl podrážděný, kolega Tomáš si mě vzal stranou. „Hele, Marku, co se děje? Jsi jak tělo bez duše.“

Všechno jsem mu vyklopil. Tomáš se zamyslel. „Víš, já jsem měl taky svatbu na dluh. A víš co? S manželkou jsme se kvůli tomu hádali ještě dva roky. Nakonec jsme si řekli, že to nestálo za to. Možná byste měli začít znovu. Bez dluhů, bez stresu.“

Doma jsem o tom přemýšlel. Večer jsem seděl s Janou u stolu. „Jano, možná bychom měli svatbu odložit. Nebo ji udělat menší. Nechci, abychom začínali společný život s dluhy a hádkami.“

Jana se na mě dlouho dívala. „Já vím, že máš pravdu. Ale bojím se, co řeknou ostatní. Máma už všem rozeslala pozvánky, babička se těší…“

„Ale co je důležitější? Co si myslí ostatní, nebo my dva?“

Následující týden jsme se rozhodli. Zavolali jsme do restaurace, zrušili kapelu, domluvili menší oslavu jen pro nejbližší. Někteří příbuzní byli zklamaní, někteří nás chápali. Nejvíc mě překvapila babička Jana, která nám řekla: „Děti, hlavně že se máte rádi. Svatba je jen začátek.“

Den svatby byl nakonec krásný. Sice bez velké hostiny, ale s lidmi, na kterých nám opravdu záleželo. Když jsme si s Janou vyměňovali prstýnky, věděl jsem, že jsme to zvládli. Ne kvůli penězům, ale kvůli sobě.

Dnes, když se ohlížím zpět, vím, že nás tahle zkouška posílila. Naučila nás, že láska není o penězích, ale o tom, co spolu zvládneme. Ale někdy se ptám: Proč je v naší společnosti pořád takový tlak na dokonalou svatbu? A stojí to vůbec za to, když kvůli tomu riskujeme to nejcennější – vztah a klid v rodině?