Návrat domů: Když láska nestačí

„Tak už jsi zase tady?“ ozvalo se z chodby, sotva jsem otevřela dveře našeho bytu v Nuslích. Hlas mé dcery Kláry byl ledový, jako by mi chtěla připomenout, že tady nejsem vítaná. V ruce jsem svírala tašku s čerstvými rohlíky a hlavou mi běžely všechny ty roky, kdy jsem se snažila být dobrou matkou. Ale teď, v sedmapadesáti, mám pocit, že jsem selhala.

„Ahoj, Klárko. Přijela jsem dřív, protože jsem ti chtěla pomoct s přípravou na zkoušky,“ snažila jsem se o úsměv, ale ona jen protočila oči a zmizela ve svém pokoji. V kuchyni voněla káva, kterou uvařil můj snoubenec Petr. Seděl u stolu, četl noviny a když mě uviděl, pousmál se. „Neboj, ona se srovná,“ řekl tiše. Ale já věděla, že to není tak jednoduché.

Petr je o pět let mladší než já. Poznali jsme se před třemi lety na kurzu italštiny v knihovně na Smíchově. Byl to zázrak – po tolika letech samoty jsem konečně potkala někoho, kdo mě rozesmál a objal, když jsem to nejvíc potřebovala. Jenže Klára to nikdy nepřijala. Po smrti jejího otce, mého bývalého manžela, jsme zůstaly samy. Myslela jsem, že když najdu novou lásku, bude šťastná i ona. Mýlila jsem se.

„Mami, proč jsi musela přijít zrovna dneska? Mám toho tolik do školy!“ křičela Klára z pokoje. Slyšela jsem, jak bouchla dveřmi. Petr se na mě podíval a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Možná jsem měla zůstat u sebe na chalupě,“ zašeptala jsem.

„Ne, tohle je tvůj domov. A já jsem tvůj domov,“ řekl Petr a vzal mě za ruku. Ale co když už domov neexistuje? Co když jsem ho ztratila někde mezi rozvodem, smrtí a snahou začít znovu?

Večer jsme seděli u televize a Klára se zavřela v pokoji. Petr mi vyprávěl o své práci v knihkupectví, ale já ho sotva vnímala. V hlavě mi zněla slova mojí matky: „Žena musí být silná, ale nesmí být sama.“ Jenže já byla silná až moc dlouho. A sama jsem byla pořád.

Když jsem šla spát, slyšela jsem Kláru plakat. Opatrně jsem zaklepala na dveře. „Klárko, můžu dál?“

„Nech mě být!“ vykřikla. Ale já vešla. Seděla na posteli, obličej v dlaních. „Proč jsi musela najít někoho jiného? Nestačila jsem ti?“

Ta slova mě bodla do srdce. „Ty jsi pro mě vždycky byla vším. Ale člověk potřebuje i někoho dalšího. Nechci být sama. A nechci, abys byla sama ty.“

Klára se na mě podívala s očima plnýma slz. „Já se bojím, že tě ztratím. Že už nebudeš moje máma.“

Objala jsem ji. „Vždycky budu tvoje máma. Ale i já mám právo na štěstí.“

Ráno bylo ticho napjaté jako struna. Petr odešel do práce a já s Klárou jsme seděly u snídaně. Mlčely jsme. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet. Najednou Klára řekla: „Mami, promiň. Já jen… nevím, jak to zvládnout.“

„Já taky ne,“ přiznala jsem. „Ale můžeme to zkusit spolu.“

Odpoledne jsem šla na procházku do parku. Přemýšlela jsem o svém životě. Proč je pro mě tak těžké najít klid? Mám snoubence, domov, dokonce i nějaké úspory. Ale štěstí mi pořád uniká mezi prsty. Možná proto, že pořád hledám dokonalost – v sobě, v ostatních, ve vztazích. Ale život není dokonalý. Je plný kompromisů, bolesti a odpuštění.

Večer jsme s Petrem seděli na balkoně a pili víno. „Myslíš, že se to někdy zlepší?“ zeptala jsem se.

Petr se usmál. „Zlepší se to, když tomu dovolíš.“

Dívám se na noční Prahu a přemýšlím: Proč musím o štěstí tolik bojovat? Je možné najít klid a lásku i v mém věku? Nebo je to jen iluze, která se rozplyne pokaždé, když se přiblížím?

Co si o tom myslíte vy? Má člověk právo na štěstí i na druhý pokus? Nebo bych měla přestat hledat a smířit se s tím, co mám?