Nemohla jsem říct tchyni pravdu o neplodnosti manžela – On mě donutil to udělat za něj

„Proč mi to neřekneš do očí, Jano? Proč se pořád vymlouváš?“ slyšela jsem hlas paní Novotné, mé tchyně, který se nesl kuchyní jako ledový vítr. Seděla naproti mně, ruce pevně složené na stole, a její pohled byl tvrdý jako sklo. Petr stál za mnou, mlčel, oči upřené do země. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na tisíc kousků.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset nést takové břemeno. Od svatby s Petrem jsem věděla, že jeho matka bude v našem životě přítomná víc, než bych si přála. Každý víkend u nás doma, neustálé rady, jak mám vařit svíčkovou, jak mám prát jeho košile, jak bych měla vychovávat děti – které jsme ale neměli. Právě děti byly její největší téma. „Kdy už mi dáte vnouče?“ ptala se pokaždé, když přišla. „Všichni v ulici už mají vnoučata, jen já pořád nic.“

Petr byl vždycky tichý, uzavřený. Věděla jsem, že ho jeho matka vychovávala sama, otec zemřel, když mu bylo osm. Byli na sebe navázaní, až nezdravě. Když jsme se dozvěděli, že Petr je neplodný, zhroutil se. Seděl na posteli, hlavu v dlaních, a opakoval: „Co řeknu mámě? Ona to nepřežije. Jano, prosím, řekni jí to ty.“

Byla jsem v šoku. „To přece nejde, Petře! Je to tvoje matka, tvoje pravda!“ Ale on jen mlčel, oči plné slz. A tak jsem souhlasila. Věděla jsem, že to bude těžké, ale netušila jsem, jak moc.

Ten den, kdy jsem měla s paní Novotnou mluvit, jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli, Petr vedle mě tiše dýchal. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když mě obviní? Co když mě bude nenávidět? Co když se Petr zhroutí ještě víc?

Ráno jsem uvařila silnou kávu, připravila koláč, který měla ráda. Když přišla, tvářila se přívětivě, ale v očích jí hořela netrpělivost. „Tak co, Jano? Už máš pro mě nějakou novinku?“

Petr seděl v obýváku, ani se neukázal. Byla jsem na to sama. „Paní Novotná…“ začala jsem, ale hlas se mi zlomil. „My… nemůžeme mít děti.“

Zamračila se. „Jak to myslíš? To je tvoje vina? Nebo co?“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Ne, není to moje vina. Petr… Petr je neplodný.“

Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy slyšíte tikot hodin a vlastní srdce bušící až v krku. Paní Novotná se na mě dívala, jako bych jí právě oznámila smrt. „To není možné. Můj Petr? To není pravda. Ty lžeš!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale zůstala jsem. „Je mi to líto. Byli jsme u lékaře. Je to jisté.“

„A proč mi to neřekl on? Proč se schovává za sukni své ženy?“ Její hlas byl plný zloby a bolesti. „Vždycky byl slaboch. Vždycky! Všechno jsem za něj musela dělat já. A teď ty!“

Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem se ponížená, zrazená, sama. Petr stále mlčel, schovaný v obýváku. Paní Novotná vstala, popadla kabelku a práskla dveřmi.

Celý den jsem proplakala. Petr přišel až večer. „Jak to dopadlo?“ zeptal se tiše.

„Jak myslíš, že to dopadlo? Tvoje matka mě nenávidí. A ty… ty jsi mě v tom nechal samotnou.“

Petr se rozplakal. „Já to nezvládnu, Jano. Já nejsem tak silný jako ty.“

Byla jsem na něj naštvaná, ale zároveň mi ho bylo líto. Věděla jsem, že je zlomený. Ale co já? Kdo myslí na mě?

Další týdny byly peklo. Paní Novotná mi přestala volat, přestala chodit. Petr byl uzavřený, smutný. Já jsem se cítila jako cizinec ve vlastním domě. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Měla jsem mlčet? Měla jsem chránit Petra, nebo říct pravdu?

Jednoho dne mi přišel dopis. Od paní Novotné. „Jano, vím, že to pro tebe nebylo lehké. Ale měla jsi mi to říct dřív. Petr je slabý, vždycky byl. Ale ty jsi silná. Možná tě jednou pochopím.“

Seděla jsem s tím dopisem v ruce a brečela. Ne proto, že by mi odpustila, ale proto, že jsem pochopila, jak moc jsme všichni zranění. Každý z nás nese své břemeno. Ale proč to vždycky musí být ženy, kdo všechno drží pohromadě?

Když se dnes dívám na Petra, jak sedí u stolu a tiše pije čaj, přemýšlím: Je možné žít s někým, kdo se nikdy nepostaví za sebe ani za vás? Kolik toho ještě musím unést, než si řeknu dost?