Když domov přestane být útočištěm: Moje noční útěk s dětmi a hořká lekce důvěry

„Mami, proč musíme jít pryč? Je tma…“ šeptala Anička, když jsem jí v rychlosti navlékala bundu. Venku pršelo, hodiny ukazovaly půl druhé ráno. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly, ale věděla jsem, že už nemůžu čekat ani minutu. Petr křičel v kuchyni, rozbíjel skleničky o stěnu a já věděla, že tentokrát to neskončí jen u slov. „Musíme, zlatíčko. Teď mě poslouchej a drž brášku za ruku.“

Vyběhla jsem s dětmi do deště, v náručí tašku s pár věcmi a doklady. Sousedka paní Novotná otevřela dveře na škvírku, když slyšela rámus, ale když mě viděla s uplakanými dětmi, jen zavrtěla hlavou a zabouchla. V tu chvíli jsem pochopila, že na nikoho z domu se spoléhat nemůžu.

První myšlenka byla: maminka. Vždycky říkala, že rodina drží při sobě. Volala jsem jí už cestou na tramvaj. „Mami, prosím tě, můžeme k tobě přijít? Je to vážné…“

Chvíli bylo ticho. Pak jen: „Aleno, je noc. Co by tomu řekli sousedi? A co Petr? To si nemůžeš vyřešit doma?“

Zavěsila jsem. V očích mě pálily slzy, ale musela jsem být silná kvůli dětem. V tramvaji jsme seděli promočení, Anička se ke mně tiskla a malý Tomášek už usínal na mém klíně. Hlavou mi běžely všechny možnosti. Kam teď?

Zkusila jsem zavolat sestře Lucii. „Lucko, prosím tě, potřebuju pomoc. Můžeme k vám na noc?“

„Alčo, máme tu tchýni a děti spí. Nechci mít doma problémy. Zavolej zítra.“

Zůstali jsme sami v noční Praze. V hlavě mi hučelo: Jak je možné, že když člověk opravdu potřebuje pomoc, všichni se otočí zády? Vždyť jsme rodina! Vždyť jsem jim tolikrát pomohla já…

Děti byly unavené a hladové. Vzpomněla jsem si na kamarádku Janu z práce. Sice jsme se neviděly dlouho, ale byla vždycky laskavá. Zavolala jsem jí naposledy.

„Alčo? Co se děje? Přijeďte hned! Otevřu vám.“

Když jsme dorazili k Janě, objala mě pevně a beze slov. Děti dostaly suché oblečení a teplý čaj. Seděla jsem v kuchyni a poprvé za celou noc se rozbrečela nahlas.

„Proč jsi neodešla dřív?“ zeptala se tiše Jana.

„Protože jsem věřila, že Petr se změní. Protože jsem doufala, že když budu trpělivá, všechno bude jako dřív. A hlavně… protože jsem se bála být sama.“

Jana mě pohladila po ruce: „Není ostuda žádat o pomoc. Ale někdy ji nedostaneme tam, kde bychom ji čekali.“

Ráno jsem volala na krizovou linku a začala řešit azylový dům. Děti byly zmatené, ptaly se na tátu a proč nemůžeme domů. Vysvětlovala jsem jim to jednoduše: „Někdy lidé dělají věci, které nám ubližují. A my musíme chránit sebe i jeden druhého.“

Maminka mi druhý den volala zpátky. „Aleno, promiň… byla jsem v šoku. Ale víš, jak to u nás chodí…“

„Vím, mami,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale teď potřebuju hlavně klid pro děti.“

Sestře Lucii jsem napsala zprávu: „Neboj se, zvládnu to sama.“ Odpověď nepřišla.

V azylovém domě jsme dostali malý pokojík. Děti si rychle zvykly – byly rády, že jsme spolu a že už se nemusí bát křiku za dveřmi. Já jsem ale každou noc přemýšlela, kde se stala chyba. Proč rodina selhala? Proč je tak těžké přiznat si, že potřebujeme pomoc?

Jednou večer za mnou přišla paní vychovatelka z azylu a řekla: „Nejste sama. Tady vás nikdo neodsoudí.“

A já si uvědomila, že někdy najdeme pochopení tam, kde bychom ho nečekali – a naopak největší zklamání přijde od těch nejbližších.

Dnes už máme s dětmi svůj malý byt na okraji Prahy. Petr nás nechal být – možná proto, že pochopil, že už se nebojím. S maminkou i sestrou mluvím jen občas. Bolí to, ale naučila jsem se spoléhat hlavně sama na sebe.

Každý večer si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem odejít dřív? A proč je pro některé lidi tak těžké otevřít dveře člověku v nouzi?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že rodina má vždycky držet při sobě – nebo je někdy lepší hledat pomoc jinde?