Dopis milence mého muže — 5 let poté: Teď jsi jen špatná vzpomínka

„Tak co, už jsi spokojená?“ šeptám do ticha, když sedím v kuchyni a dívám se na prázdný hrnek po kávě. Venku prší, kapky bubnují do parapetu a já vím, že dnes je ten den. Den, kdy ti napíšu. Ne proto, že bych tě chtěla znovu vidět, nebo že bych toužila po odpovědi. Ale proto, že už pět let nosím v sobě otázky, na které jsi mi nikdy neodpověděla. A možná je čas, abych je konečně pustila ven.

Pamatuješ si na ten večer? Bylo to v listopadu, když jsem poprvé našla tu esemesku. „Děkuju za krásný večer, Petře. Tvoje Jana.“ Bylo to jako ledová sprcha. Petr seděl v obýváku, díval se na zprávy a já stála ve dveřích s mobilem v ruce. „Kdo je Jana?“ zeptala jsem se. On zbledl. „To je kolegyně z práce,“ zamumlal. Ale já už věděla, že lže.

Ten večer jsem poprvé pocítila, jaké to je, když se ti rozpadá svět pod nohama. Děti spaly v pokojíčku, v televizi běžely reklamy na vánoční dárky a já měla pocit, že se dusím. „Proč?“ ptala jsem se sama sebe. „Co jsem udělala špatně?“

Následující týdny byly jako zlý sen. Petr chodil domů později, byl odtažitý, a já jsem se snažila zachovat klid kvůli dětem. Ale uvnitř mě to žralo. Každý jeho pohled na mobil, každé tajemné pousmání. A pak jsem tě potkala. Stála jsi před školou, kde jsem vyzvedávala naši dceru. Usmívala ses na mě, jako bys byla moje kamarádka. „Dobrý den, vy jste paní Novotná, že? Já jsem Jana.“

V tu chvíli jsem měla chuť ti vrazit facku. Ale místo toho jsem se usmála a podala ti ruku. „Ano, to jsem já.“ V očích jsi měla vítězoslavný lesk. A já jsem pochopila, že tohle nebude jen tak.

Petr se mi později přiznal. Prý tě potkal na firemním večírku. Prý jsi byla jiná než ostatní. Prý jsi mu rozuměla. A já? Já jsem byla ta, co doma vaří, pere, stará se o děti a zapomněla být ženou. Aspoň tak mi to řekl. „Jana mi dává to, co ty už dávno ne.“

Ten večer jsem poprvé křičela. Na něj, na tebe, na sebe. Děti plakaly v pokoji a já jsem měla pocit, že se mi hroutí celý život. „Jak jsi mohl?“ ptala jsem se ho. „Jak jsi mohla?“ ptala jsem se tebe v duchu.

Rozvod byl rychlý. Petr odešel k tobě. Děti plakaly, když odcházel. Já jsem plakala v noci do polštáře. Všichni kolem mě říkali, že čas všechno zahojí. Ale jak dlouho má člověk čekat, než přestane bolet zrada?

První Vánoce bez něj byly nejhorší. Děti se ptaly, kdy přijde táta. Já jsem lhala, že má moc práce. Ty jsi mu posílala fotky z vaší dovolené v Krkonoších, které mi omylem přišly do mailu. Byla jsi všude. Ve zprávách, v dětských kresbách, v každém koutě našeho bytu.

Ale víš co? Čas opravdu léčí. Pomalu, bolestivě, ale léčí. Po roce jsem začala znovu dýchat. Děti si zvykly na nový režim. Já jsem si našla práci v knihovně, začala chodit na jógu a poprvé po letech jsem si koupila nové šaty. Přestala jsem tě nenávidět. Začala jsem tě litovat.

Petr se změnil. Už nebyl ten muž, kterého jsem milovala. Začal být mrzutý, unavený, často si stěžoval na práci i na tebe. Děti mi vyprávěly, jak se hádáte kvůli maličkostem. Jak jsi žárlivá, jak mu vyčítáš jeho minulost. A já jsem si uvědomila, že jsi nevyhrála. Že jsi možná získala mého muže, ale nikdy jsi nezískala jeho srdce.

Před měsícem mi Petr volal. Prý jestli bychom to nemohli zkusit znovu. Prý že s tebou už to nefunguje. Prý že mu chybím já i děti. Smála jsem se. Poprvé po letech jsem se opravdu smála. „Promiň, Petře,“ řekla jsem mu. „Ale já už tě nepotřebuju.“

A teď píšu tenhle dopis tobě. Ne proto, abych tě ranila. Ale proto, abys věděla, že jsi prohrála víc než já. Já jsem našla samu sebe. Ty jsi zůstala jen špatnou vzpomínkou. Dnes už tě nevidím jako tu ženu, která mi vzala manžela. Vidím tě jako ženu, která nikdy nepochopila, co znamená láska.

Možná si myslíš, že jsi vyhrála. Ale řekni mi — stojí ti to za to? Stojí ti za to být tou druhou? A nebo jsi teď sama a ptáš se, kde se stala chyba?

Možná bych ti měla poděkovat. Díky tobě jsem se naučila být silná. Naučila jsem se odpouštět — hlavně sama sobě. A dnes už vím, že minulost mě nesvazuje.

Tak se ptám: Kolik žen ještě musí projít tímhle peklem, než pochopíme, že štěstí nikdy nezačíná na cizím neštěstí? A kolik z nás najde odvahu říct: „Dost! Já už nejsem obětí.“