Od nejlepších kamarádek k zapřisáhlým nepřítelkyním: Svatba, která nás rozdělila

„Tohle už není tvoje věc, Jitko! Nech Filipa žít jeho život!“ Lenčin hlas se rozléhal kuchyní, kde jsme kdysi společně pekly vánoční cukroví a smály se nad našimi dětskými sny. Teď tu stála naproti mně, ruce v bok, oči plné hněvu. Můj syn Filip a její Marek – ti dva, které jsme od malička vodily do školky za ruce, se rozhodli vzít. Mělo to být vyvrcholení našeho celoživotního přátelství. Jenže místo radosti přišla bolest.

Všechno začalo nenápadně. Filip mi jednoho večera oznámil: „Mami, Marek mě požádal o ruku.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi splnil sen. Vždyť jsme s Lenkou celé dětství plánovaly, jak naše děti jednou budou rodina. Jenže když jsem to řekla manželovi, jeho tvář potemněla. „To snad nemyslíš vážně! Dva kluci? Co na to řeknou sousedi?“ Jeho slova mě bodla jako nůž. Věděla jsem, že v naší malé vesnici u Kolína není jednoduché být jiný.

Lenka byla zpočátku nadšená. „To je nádhera! Budeme opravdová rodina!“ smála se a plánovala svatbu na statku jejího bratra. Ale její manžel Petr byl ještě horší než ten můj. „Tohle nikdy neschválím! Syn nebude dělat ostudu!“ křičel na Mareka tak hlasitě, že to slyšela celá ulice.

Začaly hádky. Nejprve mezi námi a našimi muži, pak mezi mnou a Lenkou. Každá jsme chtěla chránit svého syna, ale každá jsme měla jiný pohled na to, co je správné. Já chtěla Filipa podpořit, i když jsem se bála, co přijde. Lenka začala ustupovat tlaku svého muže a najednou už nebyla tak jistá.

Jednoho večera mi Filip řekl: „Mami, Marek už nechce svatbu. Prý to nezvládne.“ Viděla jsem v jeho očích slzy a cítila jsem bezmoc. Volala jsem Lence, ale ona mi jen suše odpověděla: „Musíme myslet na rodinu.“

Svatba se nakonec konala, ale byla to fraška. Místo radosti viselo ve vzduchu napětí. Petr seděl s kamenným výrazem, můj muž ani nepřišel. Sousedé šeptali a některé tety si dokonce odplivly, když šli kluci k oltáři. Po obřadu jsme se s Lenkou pohádaly tak, jak nikdy předtím.

„Kvůli tobě je Marek nešťastný! Tlačíš ho do něčeho, co nechce!“ vyčetla mi Lenka.

„A ty? Ty jsi ho nechala v tom samotného! Vždyť jsi slibovala, že budeš stát při něm!“ křičela jsem já.

Od té doby jsme spolu nemluvily. Naše děti spolu žijí v Praze a snaží se zapomenout na všechno zlé. Já se každý večer ptám sama sebe: Kde jsme udělaly chybu? Bylo správné jít proti rodině kvůli lásce našich dětí? Nebo jsme měly raději mlčet a nechat je žít v klidu?

Někdy si říkám, jestli přátelství opravdu vydrží všechno. Nebo stačí jeden okamžik a všechno je pryč? Co byste udělali vy na mém místě?