Když vlastní děti zapomenou: Příběh matky, která musela dát ultimátum

„Mami, promiň, ale dneska to zase nestihnu. Máme s dětmi kroužky a Petr slíbil, že přijde až večer. Zavolám ti zítra, ano?“

Zavěsila jsem telefon a v kuchyni se rozhostilo ticho, které už dávno přestalo být příjemné. Dřív jsem si říkala, že samota je dar – člověk má čas na sebe, na knížky, na zahrádku. Ale teď, když mi je sedmdesát a zdraví už není, co bývalo, bych dala cokoli za to, aby někdo přišel a jen tak si se mnou sedl u stolu.

Jmenuji se Marie Novotná a celý život jsem žila pro své děti – pro Janu a Tomáše. Když byl jejich otec ještě naživu, býval náš dům plný smíchu. Po jeho smrti jsem se snažila být silná, abych jim byla oporou. Všechno jsem jim dávala – čas, peníze, lásku. Nikdy jsem si nestěžovala, když přišly těžké časy. Jenže teď mám pocit, že jsem pro ně jen povinnost.

Minulý týden jsem upadla v koupelně. Naštěstí jsem si nic nezlomila, ale zůstala jsem na zemi skoro hodinu, než jsem se dokázala zvednout. Volala jsem Janě – nezvedla to. Tomáš měl vypnutý mobil. Když mi pak Jana volala zpátky, řekla jen: „Mami, musíš být opatrnější. Nemůžeme za tebou pořád běhat.“

Tohle mě zabolelo víc než ta modřina na boku.

Včera večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Jana s copánky, Tomáš s rozbitým kolenem. Vzpomněla jsem si, jak jsem jim každý večer četla pohádky a hladila je po vlasech, když měli horečku. A teď? Teď mají vlastní životy a já jsem pro ně jen hlas v telefonu.

Dnes ráno jsem se rozhodla. Napsala jsem oběma zprávu: „Děti, potřebuju vás vidět. Pokud vám na mně záleží, přijďte dnes večer domů.“

Celý den jsem byla nervózní. Připravila jsem jejich oblíbený bramborový salát a řízky – jako když byli malí. Když se konečně ozval zvonek, srdce mi bušilo až v krku.

Jana vešla první. „Mami, co se děje? Mám toho dneska tolik…“

Tomáš přišel chvíli po ní. „Mami, doufám, že to není nic vážného.“

Posadila jsem je ke stolu a chvíli mlčela. Pak jsem začala: „Vím, že máte své rodiny a práce. Ale poslední dobou mám pocit, že už pro vás nejsem důležitá. Vím, že nejsem mladá ani zdravá jako dřív… Ale potřebuju vás. Nejen jednou za měsíc na návštěvu nebo rychlý telefonát.“

Jana protočila oči: „Mami, to přeháníš. Vždyť ti voláme.“

„Ale kdy jste tu byli naposledy? Kdy jste se mě zeptali, jak se opravdu mám? Kdy jste mi pomohli s nákupem nebo mě vzali k lékaři?“

Tomáš se ošil: „Mami, máme toho fakt hodně…“

Zhluboka jsem se nadechla a řekla to nahlas: „Pokud to takhle půjde dál, budu muset najít někoho jiného, kdo mi pomůže. Možná pečovatelku nebo domov důchodců. Ale pak už nečekejte, že budu pořád čekat na vaše návštěvy nebo telefonáty.“

V místnosti bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Jana vstala: „To nám vyhrožuješ?“

„Ne,“ řekla jsem tiše. „Jen už nechci být sama a čekat na něco, co možná nikdy nepřijde.“

Tomáš sklopil hlavu: „Mami… promiň.“

Nevím, co bude dál. Možná mě budou mít za sobce. Možná přijdou častěji – nebo taky ne.

Ale jedno vím jistě: už nechci být ta tichá matka v koutě.

Někdy si říkám – kde jsme jako rodina udělali chybu? Je špatné chtít od svých dětí trochu lásky a pozornosti? Co byste udělali vy na mém místě?