Dvě roky ticha: Moje dcera mě nechce vidět

„Proč mi neodpovídáš, Aničko?“ šeptám do ticha, zatímco zírám na displej svého telefonu. Je nedělní ráno, venku prší a v bytě je slyšet jen tikot hodin. Už dva roky jsem od své dcery neslyšela jediné slovo. Dva roky, kdy se každý den probouzím s nadějí, že dnes to přijde – zpráva, telefonát, cokoliv. Ale nic. Jen ticho, které mě dusí.

Vzpomínám si na poslední hádku. Bylo to v kuchyni, přesně tady, kde teď sedím. Anička přišla pozdě domů, měla tehdy devatenáct. „Mami, už nejsem malá holka, nemusíš mě pořád kontrolovat!“ křičela na mě, zatímco já se snažila vysvětlit, že mám o ni strach. „Jsi jako táta! Pořád jen zákazy a příkazy!“ To zabolelo. Její otec nás opustil, když jí bylo dvanáct, a já jsem se snažila být oběma. Možná jsem byla příliš přísná. Možná jsem jí nedala dost prostoru. Ale copak je špatné mít o své dítě strach?

Od té hádky se všechno změnilo. Anička začala trávit víc času u kamarádky Kláry, domů chodila jen spát. Já jsem se snažila být trpělivá, ale každé její mlčení mě bodalo do srdce. Pak jednoho dne prostě odešla. Nechala mi na stole lístek: „Potřebuju čas. Prosím, nevolej mi.“

První týdny jsem brečela každou noc. Volala jsem Kláře, ale ta mi jen řekla, že Anička je v pořádku a že potřebuje klid. Snažila jsem se ji najít na sociálních sítích, ale všude mě zablokovala. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Co jsem udělala tak špatně?

Moje sestra Jana mi říkala: „Musíš jí dát čas. Vrátí se.“ Ale jak dlouho mám čekat? Dva roky jsou dlouhé. Každý den je těžší než ten předchozí. Když jdu do práce, vidím matky s dcerami v tramvaji, jak se smějí, a mám chuť se rozbrečet. V obchodě sahám po jejím oblíbeném jogurtu, než si uvědomím, že už ho nepotřebuju kupovat.

Jednou za čas se ozve bývalý manžel, Petr. „Možná bys měla být míň tvrdohlavá,“ řekne mi do telefonu. „Možná bys jí měla napsat dopis.“ Ale co mám napsat? Že ji miluju? To přece ví. Nebo to aspoň věděla. Někdy mám pocit, že už ani nevím, kdo je moje dcera. Vždycky byla citlivá, ale poslední roky byla jako cizí člověk. Zavřená ve svém pokoji, sluchátka na uších, oči upřené do mobilu. Kolikrát jsem se snažila s ní mluvit, ale vždycky to skončilo hádkou.

Jednoho večera, když jsem nemohla spát, jsem napsala dlouhý e-mail. Psala jsem o tom, jak mi chybí, jak mě mrzí všechno, co jsem řekla ve vzteku. Omluvila jsem se za to, že jsem ji dusila svým strachem. Ale odpověď nepřišla. Ani po týdnu, ani po měsíci.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Novotná mi řekla, že musím přijmout možnost, že Anička potřebuje najít sama sebe bez mé přítomnosti. „Někdy je láska i o tom, nechat jít,“ řekla mi. Ale jak mám nechat jít vlastní dítě?

Moje máma mi často volá a ptá se, jestli už mám nějaké zprávy. „Neboj, ona se ozve,“ uklidňuje mě. Ale já vím, že i ona má strach. Vždycky jsme byly soudržná rodina, i když jsme neměly moc peněz. Po rozvodu jsem dělala dvě práce, abych Aničce mohla dopřát aspoň něco navíc. Možná jsem jí tím ukázala, že láska se měří obětováním. Ale ona chtěla jen pochopení.

Minulý měsíc jsem potkala Kláru v obchodě. „Jak se má Anička?“ zeptala jsem se opatrně. Klára se na mě podívala s lítostí. „Je v pořádku. Pracuje v kavárně, bydlí s přítelem. Ale pořád je naštvaná.“

„Na mě?“

Klára pokrčila rameny. „Na všechno. Na svět. Ale myslím, že tě má pořád ráda. Jen to neumí říct.“

Od té doby přemýšlím, jestli jsem jí někdy opravdu naslouchala. Nebo jestli jsem jen chtěla, aby byla taková, jakou jsem si ji vysnila. Možná jsem ji nikdy neviděla takovou, jaká opravdu je.

Dnes ráno jsem si všimla, že je její narozeniny. Už druhé, které slaví beze mě. Koupila jsem jí malý dárek – knížku, kterou měla ráda jako dítě. Položila jsem ji na poličku v předsíni. Možná si ji jednou přijde vyzvednout.

Někdy si představuju, že se otevřou dveře a Anička vejde dovnitř. Že se mi vrhne kolem krku a všechno bude jako dřív. Ale vím, že to není tak jednoduché. Možná už nikdy nebude. Možná už nikdy nebudeme rodina, jakou jsem si představovala.

Ale pořád čekám. Každý den. Protože naděje je to jediné, co mi zbylo.

Možná jsem udělala chyby. Možná jsem byla příliš přísná, příliš úzkostlivá. Ale copak je špatné milovat své dítě až za hranici vlastních sil? Copak je špatné chtít ho ochránit před světem?

Co byste udělali na mém místě? Má smysl čekat? Nebo bych měla konečně nechat jít?