Ticho ve mně: Jak jsem přežila rak a zradu rodiny

„Maminko, prosím tě, neodcházej…“ šeptala jsem do prázdného bytu, když za ní zaklaply dveře. Bylo mi třicet šest let a právě jsem se vrátila z onkologie s papírem, na kterém stálo: „Zhoubný nádor prsu.“ Můj svět se rozpadl v jediném okamžiku. Ale to nejhorší mě teprve čekalo.

Moje rodina nikdy nebyla dokonalá, ale vždycky jsem věřila, že v těžkých chvílích držíme při sobě. Když jsem jim oznámila diagnózu, čekala jsem objetí, slzy, slova útěchy. Místo toho se rozhostilo trapné ticho. Táta se díval z okna, maminka si nervózně hrála s prstenem. „To zvládneš, Kačko. Jsi silná holka,“ řekla nakonec a rychle změnila téma na počasí. Bratr Petr se vymluvil na práci a odešel.

První týdny léčby byly peklo. Chemoterapie mě připravila o vlasy, sílu i chuť žít. Každé ráno jsem se probouzela v prázdném bytě a ptala se sama sebe, kde jsou ti, kteří mě měli milovat. Jedinou společnost mi dělala sousedka paní Novotná, která mi občas přinesla polévku nebo mě doprovodila na kontrolu. „Nebojte, Kačenko, bude líp,“ říkala a hladila mě po ruce. Její laskavost mě dojímala k slzám.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala mamince. „Mami, potřebuju tě. Můžeš přijít?“ V telefonu bylo dlouho ticho. „Víš, Kačko, já teď nemůžu. Mám toho moc. A… táta je z toho taky špatný. Nezlob se.“ Položila jsem telefon a poprvé v životě jsem pocítila opravdovou samotu. V tu chvíli jsem pochopila, že se musím spolehnout jen sama na sebe.

V nemocnici jsem potkávala další ženy. Jedna z nich, Jana, byla o deset let starší a měla za sebou už dvě operace. „Rodina? Ta se mi rozpadla hned po první diagnóze,“ řekla mi jednou v čekárně. „Ale víš co? Člověk zjistí, kdo za to stojí. A hlavně – najde sílu v sobě.“ Její slova mi zněla v hlavě celé týdny.

Jednoho večera, když jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici, přišla mi zpráva od bratra: „Promiň, Kačko, fakt nestíhám. Drž se.“ To bylo vše. Žádná návštěva, žádná nabídka pomoci. Vztek a smutek se ve mně mísily v jeden velký uzel. Proč mě všichni opustili právě teď?

Začala jsem psát deník. Do něj jsem vylévala všechny své strachy, vzpomínky na dětství, kdy jsme s bratrem stavěli bunkry na zahradě, i bolest z toho, jak se naše rodina rozpadla. Psala jsem o tom, jak mě bolí, když slyším smích sousedovic dětí, o tom, jak se bojím budoucnosti, i o tom, jak moc mi chybí obyčejné pohlazení.

Jednoho dne jsem v nemocnici zkolabovala. Probrala jsem se na JIPce, kolem mě blikala světla a pípaly přístroje. Nikdo z rodiny nepřišel. Jen paní Novotná seděla u mé postele a držela mě za ruku. „Nebojte, Kačenko, já vás neopustím.“ V tu chvíli jsem pochopila, že rodina není jen krev. Rodina je ten, kdo s vámi zůstane, když všichni ostatní odejdou.

Po několika měsících léčby jsem začala znovu chodit do práce. Kolegové mě vítali s úsměvem, ale já jsem cítila, že už nejsem stejná. Všechno mě bolelo – tělo i duše. Jednou mě šéf zavolal do kanceláře. „Kateřino, víme, že to nemáš lehké. Kdybys cokoliv potřebovala…“ Rozplakala jsem se. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že někomu na mně záleží.

Jednoho dne mi přišla zpráva od maminky: „Můžeme se sejít? Chci ti něco říct.“ Setkaly jsme se v malé kavárně na náměstí. Maminka byla nervózní, ruce se jí třásly. „Kačko, promiň mi to všechno. Já… já jsem se bála. Nedokázala jsem ti pomoct. Měla jsem strach, že tě ztratím, a tak jsem radši utekla.“ Dívala jsem se na ni a v očích mě pálily slzy. „Mami, nejvíc mě bolelo, že jsi mě nechala samotnou. Ale chápu tě. Strach je někdy silnější než láska.“

Od té doby jsme si s maminkou začaly znovu povídat. Nešlo to hned, ale pomalu jsme si k sobě hledaly cestu. S bratrem to bylo těžší. „Kačko, já prostě nevím, jak ti být oporou,“ řekl mi jednou. „Vždycky jsi byla ta silná. Já… já jsem utekl.“

Dnes už vím, že nemoc mě změnila navždy. Naučila jsem se být sama se sebou, najít sílu v tichu a odpustit těm, kteří mě zklamali. Někdy si říkám, jestli bych byla stejná, kdyby mě rodina podržela. Možná bych nikdy nepoznala, jak moc dokážu vydržet.

A tak sedím u okna, dívám se na noční Prahu a ptám se sama sebe: Co je vlastně rodina? Je to krev, nebo ti, kteří nás drží za ruku, když je nejhůř? Co si o tom myslíte vy?