„Můj muž ti ten barák opravovat nebude“ – Příběh jedné rodinné války

„Petře, prosím tě, už jsme se o tom bavili tolikrát! Ten dům chátrá, podívej se na tu střechu, vždyť nám to jednou spadne na hlavu!“ křičela jsem na manžela, zatímco jsem zoufale stála uprostřed naší staré kuchyně, kde se dlaždice odlupovaly a okna netěsnila. Petr seděl u stolu, sklopené oči, v ruce hrnek s čajem. „Já vím, Jano, ale máma říkala, že u nich je potřeba udělat novou fasádu. A víš, jak je na tom táta se zdravím…“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít ten hrnek o zeď. „A co MY? Co náš domov? Vždyť tady žijeme! Tohle je dům, kde jsem vyrostla, kde jsme plánovali budoucnost! Proč vždycky musíš poslouchat jen ji?“

Petr se zvedl, přešel ke mně a pohladil mě po rameni. „Jano, nebuď naštvaná. Máma to myslí dobře. Ona jen…“

„Ona jen chce, abys byl pořád její malý kluk!“ vyjela jsem na něj. Věděla jsem, že jsem přestřelila, ale už jsem to v sobě nemohla dusit. Každý den jsem se dívala na opadávající omítku, na staré fotografie prarodičů na stěně, na praskliny v podlaze, a cítila jsem, jak se mi srdce svírá úzkostí a vztekem.

Vzpomněla jsem si na dětství, kdy mě babička učila péct bábovku v téhle kuchyni, a děda mě bral na zahradu, kde jsme sázeli jabloně. Ten dům byl pro mě vším. A teď jsem měla pocit, že mi ho někdo bere.

Jednoho odpoledne jsem se rozhodla, že to musím řešit přímo. Vzala jsem si kabát a šla k Petrovi rodičům. Paní Věra mi otevřela dveře s úsměvem, který byl až příliš sladký. „Janičko, copak potřebuješ?“

„Chtěla bych si s vámi promluvit, paní Věro. O Petrovi. O našem domě.“

Pozvala mě dál, uvařila kávu a posadila se naproti mně. „Víš, Janičko, Petr je jediný syn. My jsme na něj vždycky spoléhali. Teď, když je táta nemocný, potřebujeme jeho pomoc. Ty jsi mladá, zvládneš to sama.“

„Ale já to sama nezvládnu! Ten dům je starý, potřebuje opravit. Petr mi slíbil, že mi pomůže. Je to i jeho domov.“

Věra se na mě podívala s ledovým klidem. „Můj syn ti ten barák opravovat nebude. Má povinnosti tady. A vůbec, proč by měl investovat do domu, který stejně jednou prodáte?“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Odešla jsem bez rozloučení, slzy v očích. Doma jsem se zavřela v ložnici a poprvé za dlouhou dobu jsem se rozplakala nahlas.

Další týdny byly plné ticha a napětí. S Petrem jsme se míjeli jako cizí lidé. On trávil víc času u rodičů, já se snažila udržet dům v chodu, jak jen to šlo. Každý den jsem se ptala sama sebe, jestli má smysl bojovat. Jestli má smysl držet se vzpomínek, když realita je tak krutá.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s maminkou. „Jani, vím, že je to těžké. Ale někdy musíš pustit to, co tě táhne ke dnu. Možná byste měli začít znovu někde jinde.“

„Ale mami, tohle je můj domov! Tady jsem šťastná byla…“

„A jsi šťastná teď?“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Petr přišel domů pozdě. Sedl si ke mně a dlouho mlčel. „Jano, já nevím, co mám dělat. Máma mě potřebuje, ty mě potřebuješ. Mám pocit, že se roztrhnu.“

„A co chceš ty, Petře? Chceš žít podle mámy, nebo se mnou?“

Dlouho se na mě díval. „Já… já nevím.“

V tu chvíli jsem pochopila, že možná bojuju nejen s jeho matkou, ale i s ním samotným. Že možná nikdy nebude schopen postavit se za mě a za náš domov.

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně znamená domov. Je to místo, nebo lidé? Je to minulost, nebo budoucnost?

Jednoho rána jsem se rozhodla. Začala jsem balit věci do krabic. Petr mě pozoroval, ale nic neřekl. Když jsem odcházela, stála jsem ještě chvíli na prahu a dívala se na dům, kde jsem prožila celý život.

„Možná jednou pochopíš, co jsi ztratil,“ řekla jsem tiše.

Teď sedím v malém bytě na druhém konci města. Každý večer se ptám sama sebe: Udělala jsem správně? Má cenu bojovat za minulost, když přítomnost bolí? Co byste udělali vy na mém místě?