Babička, která kazí atmosféru – příběh o lásce, zklamání a rodinných ranách

„Nejezdi, prosím tě, mami. Myslíme si, že by bylo lepší, kdybys tentokrát na Honzíkovo narozeniny nepřišla. Vždycky je pak nějak dusno.“

Ta zpráva mi přišla v úterý večer. Seděla jsem v kuchyni, v ruce hrnek s čajem, a dívala se na blikající displej telefonu. Syn mi napsal, že si nepřeje, abych přišla na oslavu svého jediného vnuka. Prý kazím atmosféru. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Všechno, co jsem kdy pro rodinu udělala, všechny ty roky, kdy jsem se snažila být oporou, byly najednou k ničemu.

„To snad nemyslíš vážně, Petře,“ šeptala jsem do ticha bytu. Slzy mi stékaly po tvářích a já se snažila pochopit, kde se stala chyba. Vždyť jsem jen chtěla, aby se měli dobře. Možná jsem byla někdy přísná, možná jsem měla tendenci radit víc, než bylo zdrávo. Ale vždycky jsem to myslela dobře.

Vzpomněla jsem si na poslední oslavu. Seděla jsem u stolu, pozorovala, jak si Honzík hraje s novým vláčkem, a snažila se zapojit do hovoru. Petra, Petrova žena, se na mě dívala s napětím. Věděla jsem, že jí vadí, když komentuju, jak Honzík jí, nebo když připomínám, že by měl víc číst a méně koukat na tablet. Ale copak to není starost? Copak to není láska?

„Mami, nech ho být. On si to sám vyřeší,“ řekl mi tehdy Petr, když jsem Honzíka napomínala, aby si umyl ruce před jídlem. „Všechno musíš komentovat.“

Tehdy jsem se urazila a zbytek večera mlčela. Možná jsem tím opravdu pokazila náladu. Ale copak je to důvod mě teď vyřadit ze života?

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely výčitky. Možná jsem opravdu byla moc kritická. Možná jsem měla víc mlčet a jen se usmívat. Ale jak to mám udělat? Vždyť jsem taková byla vždycky. Moje máma byla stejná. Všechno komentovala, do všeho mluvila. A já jí to nikdy nevyčítala. Byla to přece rodina.

Ráno jsem vstala s těžkým srdcem. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Jana si všimla, že nejsem ve své kůži. „Co se děje, Aleno?“ zeptala se mě u kávovaru.

„Syn mě nechce na narozeninách vnuka. Prý kazím atmosféru,“ řekla jsem tiše.

Jana mě objala. „To je hrozný. Ale víš, někdy je lepší nechat věci být. Oni přijdou sami.“

Ale já jsem nechtěla čekat. Nechtěla jsem být ta babička, která sedí doma a čeká na zavolání. Chtěla jsem být součástí jejich života. Chtěla jsem vidět, jak Honzík roste, jak se učí jezdit na kole, jak mu vypadne první zub. Chtěla jsem být u toho.

Odpoledne jsem seděla u okna a dívala se na děti, jak si hrají na hřišti. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak špatná. Vždyť jsem se snažila. Když byl Petr malý, byla jsem na všech jeho vystoupeních, chodila jsem s ním na tréninky, pekla jsem mu bábovky na svačinu. Nikdy jsem ho nenechala samotného. A teď mě on nechává samotnou.

Rozhodla jsem se napsat Petrovi dopis. Vzala jsem papír a pero a začala psát:

„Milý Petře, vím, že jsem někdy moc přísná. Vím, že někdy říkám věci, které vás možná zraňují. Ale dělám to proto, že vás mám ráda. Možná neumím být taková babička, jakou byste si přáli. Ale snažím se. Prosím, nezavírejte přede mnou dveře. Potřebuji vás. Potřebuji Honzíka. Bez vás jsem sama.“

Dopis jsem poslala poštou. Nevěděla jsem, jestli ho Petr vůbec otevře. Dny plynuly a já čekala na odpověď. Každý den jsem kontrolovala telefon, jestli mi nepřišla zpráva. Nic. Ticho.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo. Byl to Petr.

„Ahoj, mami,“ řekl tiše.

„Ahoj, Petře,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi nezněl hlas rozechvěle.

„Dostal jsem ten dopis. Promiň, že jsem ti napsal tak ošklivě. Ale víš, někdy je to s tebou těžké. Petra je z tebe nervózní, Honzík taky. Pořád máš nějaké připomínky. My chceme mít klid.“

„Já vím, Petře. Snažím se to změnit. Ale je těžké být sama. Když přijdu k vám, mám pocit, že zase patřím do rodiny. Nechci vám kazit náladu. Jen… chci být s vámi.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Zkusíme to znovu, mami. Ale prosím tě, zkus někdy jen poslouchat. Nemusíš všechno komentovat. Honzík tě má rád, ale bojí se, že ho zase budeš napomínat.“

„Dobře, Petře. Slibuju.“

Položila jsem telefon a rozplakala se. Tentokrát to byly slzy úlevy. Možná mám ještě šanci. Možná ještě nejsem úplně ztracená.

Ale pořád ve mně zůstává strach. Co když to zase pokazím? Co když už nikdy nebudu ta babička, kterou by si Honzík přál? Dá se vůbec napravit to, co bylo rozbito? Co byste udělali vy na mém místě?