Když domov přestane být domovem: Vyprávění české matky, která ztratila vše kvůli rodině

„Mami, kdy už přijedeš?“ slyšela jsem v telefonu slabý hlásek své dcery Klárky. Byla jsem zrovna na noční směně v domově důchodců v Mnichově, kde jsem už pátým rokem pečovala o cizí babičky a dědečky. Každý měsíc jsem posílala domů do Ostravy skoro všechny peníze, co jsem vydělala. Věřila jsem, že tím dávám své rodině lepší budoucnost. Věřila jsem, že až se vrátím, všechno bude jako dřív.

Ale když jsem konečně stála před naším domem, kufr v jedné ruce, v druhé kytici pro manžela, srdce mi bušilo až v krku. Dveře mi otevřela tchyně. „Aha, tak už jsi tady,“ řekla bez úsměvu. „Pavel je v práci, děti jsou u kamarádky.“ Vstoupila jsem do bytu, kde bylo chladno a ticho. Na stole ležely účty, v lednici skoro nic. Všechno bylo jiné.

Večer se vrátil manžel. „Ahoj,“ řekl stroze. Políbil mě na tvář, ale jeho oči byly prázdné. Děti mě objaly, ale byly nějak odtažité. „Mami, proč jsi tak dlouho nebyla doma?“ ptala se Klárka. „Musela jsem pracovat, abychom měli na všechno,“ odpověděla jsem a polykala slzy.

První týdny byly plné napětí. Snažila jsem se navázat na staré zvyky, vařila jsem jejich oblíbená jídla, ptala se na školu, nabízela pomoc s úkoly. Ale děti mi odpovídaly jednoslovně, manžel trávil večery u počítače nebo v hospodě. Jednou jsem zaslechla, jak si Klárka šeptá s bratrem: „Myslíš, že zase odjede?“

Jednoho večera jsem našla v Pavlově kapse cizí rtěnku. Srdce mi spadlo až do žaludku. „Pavle, co to má znamenat?“ zeptala jsem se tiše. „Aleno, co jsi čekala? Byla jsi pryč skoro šest let. Děti měly mámu jen přes Skype. Já… byl jsem sám,“ řekl a díval se stranou. „A co já? Myslíš, že mně bylo lehko? Každou noc jsem myslela na vás, dřela jsem, abyste se měli dobře!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Další dny byly jako zlý sen. Děti se mi vyhýbaly, manžel byl čím dál víc mimo domov. Tchyně mi vyčítala, že jsem je opustila. „Kdybys byla pořádná ženská, nikdy bys neodešla. Peníze nejsou všechno,“ syčela na mě v kuchyni.

Začala jsem hledat práci v Ostravě, ale nikde mě nechtěli. „Máte zkušenosti jen s péčí o seniory v Německu? Tady je to jiné,“ říkali mi na úřadu práce. Peníze, které jsem posílala domů, byly pryč. Účty se hromadily.

Jednou večer jsem zaslechla, jak si děti povídají v pokoji: „Já bych chtěla, aby tu byla teta Jana. Ta je s námi pořád.“ Jana, moje sestra, která mi pomáhala s dětmi, když jsem byla pryč. Najednou jsem si uvědomila, že jsem jim cizí.

Jednoho dne mi Pavel oznámil: „Aleno, myslím, že bychom si měli dát pauzu. Já… mám někoho jiného. Děti zůstanou se mnou.“ Zhroutila jsem se. Všechno, pro co jsem žila, bylo pryč.

Seděla jsem sama v prázdném bytě, kde ještě voněla moje kytice, kterou nikdo neocenil. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla to moje vina? Měla jsem zůstat doma a žít z ruky do pusy? Nebo jsem měla riskovat a doufat, že mě rodina pochopí?

Jednou večer mi zavolala Klárka. „Mami, proč jsi odešla? Proč už nejsme rodina?“ Její otázka mě bodla do srdce. „Klárko, já jsem nikdy nechtěla odejít. Chtěla jsem pro vás to nejlepší. Ale někdy to, co myslíme dobře, dopadne úplně jinak.“

Dnes žiju sama v malém bytě na okraji Ostravy. Pracuji jako pečovatelka v místním domově důchodců. S dětmi se vídám málo. Pavel si žije svůj nový život. Někdy se ptám sama sebe: Stálo to všechno za to? Je možné znovu najít cestu k těm, které milujeme, když jsme je ztratili kvůli snaze jim zajistit lepší život?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte, že je možné odpustit a začít znovu, když vás vlastní rodina zradí?