Mezi dvěma láskami: Příběh ztracené vnučky

„Proč jsi zase zapomněla koupit Emě nové boty? Vždyť už jí ty staré praskají na špičkách!“ vyhrkla jsem na Lucii, když jsem vešla do kuchyně a spatřila Emu, jak se snaží schovat nohy pod stůl. Lucie jen mávla rukou, aniž by odtrhla zrak od telefonu. „Aničce jsem koupila nové, Ema to ještě vydrží. Stejně pořád jen sedí doma.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem se posadila vedle Emy a pohladila ji po vlasech. Cítila jsem, jak se napjala, jako by čekala další výčitku nebo poznámku.

Ema byla vždycky tichá, citlivá holčička. Odmalička měla ráda knížky a kreslení, zatímco Anička byla živelná, hlučná a všude jí bylo plno. Lucie si s Aničkou rozuměla – smály se spolu, chodily na gymnastiku, sdílely tajemství. Ema byla pro Lucii záhadou. A čím víc se snažila zapadnout, tím víc byla odstrkovaná. Já to viděla. Každý den. A každý den mě to ničilo.

Vzpomínám si na den, kdy Ema přišla domů s diplomem za výtvarnou soutěž. „Mami, podívej!“ zvolala radostně. Lucie jen letmo pohlédla na papír a řekla: „To je hezké, ale Anička dneska vyhrála závody! Pojďte všichni slavit!“ Ema stála v koutě s diplomem v ruce a já viděla, jak jí v očích pohasíná jiskra.

Jednou večer jsem zaslechla Emu plakat ve svém pokoji. Seděla na posteli, objímala plyšového medvěda a šeptala: „Proč mě máma nemá ráda?“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Vešla jsem dovnitř a objala ji. „To není pravda, Emičko. Jsi úžasná holka a já tě mám moc ráda.“ Ale věděla jsem, že moje láska jí nestačí.

S Lucií jsme se kvůli tomu často hádaly. „Proč Emu pořád bráníš? Je líná, nic ji nezajímá! Anička je úplně jiná,“ říkala mi Lucie podrážděně. „Ema není líná! Jen potřebuje víc pochopení,“ odpovídala jsem zoufale. Ale Lucie mě neposlouchala. Možná jsem ji rozmazlila, možná jsem jí dala příliš volnosti – teď sklízím hořké plody své výchovy.

Jednoho dne přišla Ema ze školy s modřinou na ruce. „Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. „Nic… Jen jsme si hráli.“ Ale já věděla, že lže. Večer jsem slyšela, jak si Anička s kamarádkami šeptají o tom, jak je Ema divná a že ji nikdo nemá rád. Chtěla jsem zasáhnout, ale Lucie mi řekla: „To jsou dětské věci, nepleť se do toho.“

Začala jsem Emu brát k sobě na víkendy. Chodily jsme do parku, pekly bábovku, povídaly si o knížkách. Viděla jsem, jak se pomalu otevírá – ale jen u mě. Doma byla zase tichá a neviditelná. Jednou mi řekla: „Babičko, já bych chtěla být někdo jiný.“

Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Vždyť Lucie byla kdysi taky citlivá holčička – ale pak přišel rozvod s jejím otcem, stěhování do menšího bytu na sídlišti v Brně-Líšni a nekonečné hádky o peníze. Možná tehdy Lucie ztvrdla a naučila se přežít jen tím, že upřednostňuje silnější.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice ze školy – někdo nahlásil podezření na zanedbávání Emy. Lucie byla vzteky bez sebe: „To jsi udělala ty! Chceš mi vzít děti?“ Křičela na mě před Emou i Aničkou. Sousedé nás slyšeli přes dveře. Já jen mlčela a dívala se na Emu – měla sklopenou hlavu a třásly se jí ruce.

Po té scéně už nic nebylo jako dřív. Lucie mi zakázala Emu vídat bez jejího souhlasu. Anička mě začala ignorovat a Ema… ta se uzavřela úplně. Psala mi tajně dopisy, které schovávala pod rohožku u dveří: „Babičko, chybíš mi. Doma je ticho.“

Jednou v noci mi zazvonil telefon – Ema utekla z domu. Hledali jsme ji celou noc po sídlišti, volali jsme policii. Nakonec ji našli schoulenou na lavičce v parku u školy. Byla promrzlá a uplakaná. Když mě uviděla, rozběhla se ke mně a pevně mě objala.

Po té noci jsme museli všichni k psycholožce. Lucie poprvé přiznala: „Nevím si s Emou rady… Bojím se, že ji ztrácím.“ Poprvé jsem v jejích očích viděla strach – ne vztek nebo lhostejnost.

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – plné slz, výčitek i mlčení. Ale pomalu jsme se učili mluvit spolu jinak než křikem nebo mlčením. Lucie začala Emu víc vnímat – občas ji pochválila za obrázek nebo ji vzala do kina.

Nevím, jestli někdy úplně napravíme všechno, co bylo pokažené. Ale vím jedno – nikdy nesmíme přestat bojovat za ty nejzranitelnější mezi námi.

Někdy večer sedím u okna s Emou po boku a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi láskou a slepotou? A kolik bolesti musí dítě snést, než si ho konečně všimneme?